Pražské jaro 1968

Moc dobrá spolupráce Rakušanů a Čechů. Profesionálně odvedený dokument, se spoustou zajímavých záběrů a informací, pozoruhodný hlavně tím pohledem za strany našeho jižního souseda. Povedly se i hrané pasáže s našimi herci, které přibližují okamžiky jednání československých politiků se Sověty. Jan Hrušínský předváděl dost věrohodně Dubčekovu postupující únavu a bezmocnost, s jakou se potýkal se stále tvrdšími výpady spřáteleného imperátora, tedy soudruha Brežněva. Na archivních záběrech jsem si znovu připomněla Dubčekův naivní a dobrosrdečný úsměv, který jsem od té doby u žádného politika neviděla, a který určitě hodně přispěl k tomu, že ho tehdy většina národa milovala. (14.02.2017)

Dokument, který díky tomu, že jsou události nahlíženy "rakouskou optikou", i informovanému diváku přinese poměrně dost neznámých informací. Hrané pasáže ovšem opravdu nejsou nic moc a mj. opět dokládají, že Jan Hrušínský není zrovna dvakrát dobrý herec... Celkový dojem: 65% PS: Mimochodem existuje TV film (tuším britský či americký), natočený někdy v osmdesátých letech podle knihy Zdenka Mlynáře "Mráz přichází z Kremlu". Bohužel se mi ho zde nepodařilo jakkoli dohledat, ale rozhodně zpracovává téma podstatně lépe, než hrané pasáže tohoto dokumentu... (24.08.2010)

Hodně moderně vyhlížející rakouský dokument složený z autentických dobových materiálů a hraných pasáží. Hrané rekonstrukce jsou silnou devizou tohoto dokumentárního snímku - Jan Hrušínský v roli Alexandra Dubčeka je přesvědčivý (i když jeho ruština je divná...ale kdo ví, třeba taková skutečně byla...) a zvláště ke konci filmu mají i potřebný dramatický náboj (silné scény např. z jednání v Čierné nad Tisou či při zajímání ústředního výboru jednotkou sovětských výsadkářů a jeho následné internaci...). ORF tak jde cestou, jakou už před lety prošlapalo třeba HBO ve svých vynikajících hraných dokumentech (nebo stačí připomenout výborné hrané francouzské Mýty a fakta historie). Autentické materiály zase přinášejí řadu cenných svědectví - záznam posledního vysílání ČST z brněnského studia podpořený apelem, aby po jejich odmlčení zařazovala rakouská veřejnoprávní televize zprávy v češtině, interní příkaz Vídně neudělovat československým státním občanům žádná rakouská víza a s tím spojený hrdinný postoj rakouského velvyslance Rudolfa Kirschlägra oznamující Vídni, že jeho svědomí mu asi neumožní se nařízením řídit...). Trochu alibisticky vyzněly jen doušky o nezastupitelné úloze rakouské veřejnoprávní televize a o její výjimečnosti, bylo pikantní slyšet to z úst zaměstnanců ORF:-) Každopádně obava Rakušanů, že budou sami obsazeni, a s tím spojené přesuny vojsk, to je pro mne nóvum. Stejně jako Orwellovský newspeak při uzavřených rozhovorech v Moskvě, kdy vojenská invaze do ČSSR byla i v politickém soukromí stále posílením svobody československého lidu... Podobné filmy: Spřízněni volbou, Československé jaro 1968, Zmatek (07.10.2008)

Alespoň trochu informovanému Čechovi nedají faktografické údaje o dění v Praze za tzv. pražského jara v stejnojmenném dokumentu nic extra navíc. Na druhou stranu, nedávno jsem viděl smutnou anketu mezi středo- a vysokoškoláky, která ukázala, že těch "průměrně informovaných" ani mezi studenty není moc. Nevím, jak moc se na tom podepisuje nezájem české mládeže o naše dějiny a nakolik jde o dluh nedostatečného odstupu od dob komunismu, se kterým nejsou schopni se naši učitelé vypořádat. Hodně mých vrstevníků popisuje, že na školách se v dějepise k druhé polovině dvacátého století vůbec nedostali, protože jejich vyučující nebyli schopní nebo nechtěli o době, kdy sami vyrůstali, mluvit. Pro mě byly ale cenné informace o pohledu z rakouské strany. Bylo pozoruhodné sledovat, jak se se situací v Československu vypořádávali naši sousedé. Zejména pokud šlo o dobu podzimní invaze vojsk Varšavské smlouvy. Druhou, možná ještě zajímavější výpověď dává dokument hranými rekonstrukcemi (Hrušínský byl vynikající!), které mi pomohly si uvědomit, jakému tlaku byl Dubček po celou dobu uvolnění poměrů vystaven. O to víc obdivuju jeho odvahu a jen marně přemýšlím, proč se stále mluví o tom, zda postavit Benešovi sochu, když Alexandr Dubček by takovou připomínku osobní statečnosti zasluhoval zcela nesporně. (23.08.2010)

Pohľady zvonka, pokiaľ nepapagájujú predžuté verzie historických udalostí majú šancu ukázať niečo, čo zvnútra nevidíme. Igi B. správne pripomína, že dokument stráca hranými scénkami na autenticite, to ale nebrzdí možnosť dozvedieť sa niečo o tom, ako udalosti v 68 vnímali a vnímajú Rakúšania (toto nebolo dohrávané). Mimochodom úcta k Dubčekovmu postoju a k atmosfére prebudenej slobody, ktorá prebehla celou česko-slovenskou spoločnosťou, je vo svete oveľa väčššia ako doma. Zväčša sa tu píše len o skrachovanom komunistovi, ktorý veril falošnej idei a o neúspešnom pokuse reformovať nereformovateľné. Opýtajte sa ale svojich rodičov, ako sa v tých časoch cítili, čo prežívali. Ja mám z týchto spomienok, kombinovaných čítaním vtedajšej dobovej tlače pocit, že Euforion, aký trval nielen v 1968 ale cca od druhej polovice 60. rokov až do obsadenia ČSSR vojskami Varšavskej zmluvy (s čestnou výnimkou Rumunska) tu nebol ani v roku 1989. A už vôbec nie po. (08.10.2008)