Manila ve spárech světla

Důvěřiví venkované ve spárech nemilosrdného velkoměsta, jejichž nevinnost a ideály jsou rozcupovány ještě dřív než se stačí nalokat všudypřítomného smogu, vedou pod štíty křiklavých neonů tvrdý boj o kousek žvance, o zachování vlastní důstojnosti a o přežití. Režisér Lino Brocka použil tento vděčný filmařský námět, aby představil filipínskou metropoli jako zkorumpovanou a špinavou urbanistickou džungli. Nemazlí se s postavami ani s divákem a výsledek je surový a velmi působivý. Scéna, kdy si jeden mladík záměrně típne cigaretu do vlastní dlaně, aby fyzickou bolestí podusil tu psychickou a sebral odvahu vyslovit nevyslovitelné, patří k těm nejintenzivnějším. Mrazivý portrét skutečné tváře Manily jak ji v žádném cestovním katalogu neuvidíme. (27.05.2012)

Zostať v 70-tych rokoch v Manile bez peňazí malo asi len pár riešení. Vrátiť sa domov na vidiek, prípadne sa zamestnať na stavbe, kde ťa budú zdierať. Alebo môžeš pracovať ako prostitút. A ak máš šťastie, tak stretneš v tej mizérii pár dobrých ľudí. A možno aj lásku. Špinavé, smutné, ťaživé a skoro skutočné. (31.01.2024)

Příběh se odehrává v Manile sedmdesátých let, ale myslím, že takové podobné příběhy se tam odehrávají stále, změnilo se akorát to, že mají teď i ve slumech všichni mobily. A lidí, zneužívajících naivity a neznalostí ostatních, jako byla kuplířka, verbující na venkově důvěřivé dívky, či předáci na stavbě, kde Julio pracoval, je bohužel taky všude plno. I když jsem tušila, kam to asi všechno směřuje, fandila jsem Juliovi, co jsem mohla a chytala se spolu s ním každé vlídně podané ruky. Přesto, že se ve filmu často střídala místa, ve kterých se Julio pohyboval, a bylo hodně zajímavé nahlédnout do filipínské vesnice a potom různých prostředí velkoměsta, přišly mi, jako pro diváka, ty více než dvě hodiny Juliova trápení už trošku úmorné a natahované. (05.02.2024)

Trochu viac melodramatické, ako by sa patrilo, ale chalan je ešte mladý a to, čo vidíme, je vlastne jeho pohľad na život a na svet. Láska k žene je nekonečná, naivita vo veku 21 rokov patrí k vybaveniu človeka a k tomu sa pridáva ešte melancholická a submisívna povaha hrdinu. V drsnom veľkomeste prežijú iba tí najsilnejší, Manila je podľa Brocku džungľa s rovnakými pravidlami, ako tá zvieracia. Slúži mu ku cti, že ako homosexuál ukazuje v pravom svetle aj prostitúciu medzi mužmi a zobrazuje ju ako niečo skutočne odporné, ako degradáciu ľudskej dôstojnosti. Film by si mali pozrieť všetci Slováci mladého veku, ktorí sa chystajú sa presadiť v dnešnej Bratislave!!! (01.08.2016)

Ze začátku ten film působí až jako dokument, vtahující svého diváka do autenticky snímaného prostředí, a ke konci zas jako děsivý sen, plný hroutících se situací a vyústění až do zoufale bezvýchodiskového propadu... Trvalo mi dlouho, než jsem začal v Manile více vnímat souvislý příběh, který by mě současně plně zasahoval, ač nejedna scéna z hromadné práce dělníků na stavbě (včetně odlehčené chvilky předváděného zpěvu, záhy vystřídané drtivou tragedií) nebo samotný kontrast při přechodu ze slumů či pracoviště do velkoměsta mě dostatečně poutaly. Pár scén možná díky svému dokumentárnímu stylu na mě dýchalo menším chladem, ale zaskočeného střetem s homosexuální prostitucí (obzvlášť ve filmu 70. let až nečekaně!) z pohledu hlavního hrdiny v neznámém světě velkoměsta, mě Manila coby film stále více vtahovala a coby město až nepříjemně odhalovala často tu snad nejhorší možnou tvář bídy a špíny sociální i morální – tvář světa, který zažitými okolnostmi vyburcuje i nesmělého návštěvníka, původně ještě hledajícího lásku, nový život i pochopení. Ve filipínské kinematografii mimo tvorbu Lava Diaze jsem zatím také novým návštěvníkem, ale tohle byl zajímavý zážitek s působivým gradováním od částečného hraného dokumentu až do žánrových motivů tragické romance či malého thrilleru o pomstě. [80%] (30.01.2024)