Ivan Martin Jirous (23 Takes)
VOD (1)
Obsahy(1)
Filmový portrét básníka, příliš silný otisk v tvárné paměti těla. Lyrický ateliér setkání, pokusu o sblížení, nečekaných konfrontací věcí a slov, naléhavý smyslový pocit, náčrt, náběh, zachycení něčeho, co pokračuje tím, že to končí. Jak popsat krátký intenzivní film složený z posbíraných jednotlivých obrazů, senzibilní a čistý snímek jemných doteků, šerosvitnou miniaturu, kde obraz i odraz splývají vjedno - portrét s pocitem, jeho tvář, její tvář. Ani cíl, ani cesta nejsou přímo dány - postava muže se rodí pro film, ale není v něm ani hrdinou, ani osudem, který odkazuje k abstraktní osnově, v níž se proměnil, a k nebezpečím, která odtud plynou. Zlomkovitost je tu vzpourou proti interpretaci, přetržitost jde proti němu jako textu a důležitým činitelem je tu ironie - lyrika ironie. Zdánlivě uzavřené výjevy jsou ve skutečnosti instrumentem, který rozbíjí člověka jako výpověď z jiných textů a v situacích mu dovoluje, aby se znovu stával a důvěrně byl. V polohách krajních, odstředivých, jakoby stále nahý. A možná to ani není portrét, spíš počitek, kdy se básník stává znovu tělem. Právě metamorfózou textu a těla je soubojem s mýtem básníka, a tak i fascinující prohrou, která bude dál jeho mytologii spoluvytvářet. Problematika jeho přítomnosti uvnitř filmu je tedy podvojná. Básník je významem zaručujícím přesah od intimity k přírodě, takto je svlékán a posunut, takový vyzývá zpět k prvotnímu jazyku, ale tam už se nelze vrátit, nelze být někým jiným. Slovníkové heslo, věta: Ivan Martin Jirous, básník, výtvarný kritik, umělecký vedoucí hudební skupiny The Plastic People of the Universe a v sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy začíná užívat jména Magor, organizátor českého undergroundu, opakovaně vězněn, naposled odsouzen u okresního soudu v Jihlavě, dnes žije v Praze a na Vysočině v Prostředním Vydří, kde každoročně první víkend v červenci pořádá rockové koncerty. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (5)
Spíš 23 záděrů... Že byl Jirous undergroundista, bohém, člověk, který si nebral servítky a moc se s tím pravděpodobně nesral víme všichni, kdo jsme absolvovali maturitu z češtiny... Teda pardon, měli bychom vědět všichni... Ale proč se byť čtvrt hodiny mám dívat na něco, co můžu vidět i v laciný pajtě za rohem? Já nevím, jestli tady šlo o syrovost, nebo o předvedení Magora takového, jaký byl, ale je to otravný a vlastně totálně o ničem, i když jistou vypovídací hodnotu to má... ()
Ožrala blábolí v nemocnici a otravuje tamější personál. Ožrala hajluje na zastávce. Ožrala falešně vyzpěvuje jakési písně. Ožrala ukazuje holou panímandu a koupe se kdesi v rybníku. Ožrala týrá koně tím, že se na něm snaží jezdit, nedbaje svého obrovského břicha. Nevidím ani jeden důvod, proč by si snímek zasloužil vyšší hodnocení než odpad. ()
Magora jsem snad ještě neviděl střízlivého. Tehdy byl hodně populární. ()
Poetizujúce čiernobiele zábery dohry jednej z pitiek básnika. Magor vstáva v nemocnici, chaosí, kamsi ide autom. Do toho zábery z obdobia, keď mal hrivu. Na koni, vo vode, na chalupe: v prírode. Ten istý človek bol navonok hulvát, no popri všetkom si zachovával pozíciu bojovníka za okamžité úprimné vyslovovanie názorov. Film vyvolal zvláštnu nostalgiu za jeho súkromnými i verejnými vystúpeniami - vždy dokázali zaujať a nadchnúť. Nezasväteným však dokument básnika nepriblíži - skôr odcudzí ako alkoholickú trosku. Tým, čo ho osobne či sprostredkovane poznali, prinesie táto spomienka možno príjemné chvíle. Na rozdiel od oficiálneho textu distribútora, ktorý hovorí o "vzbure proti interpretácii" si myslím, že obmedzená zrozumiteľnosť skôr pripomína tézu o zámernej výlučnosti komunity undergroundu a jej tvorby. Často je zámerne prístupná a pochopiteľná len tým, ktorí sú ochotní do tohto kultúrneho okruhu vstúpiť. 55% ()
Reklama