O Elly

Typický Farhadi. Pomaličky a citlivo rozpracováva príbeh, ktorý stavia na základných ľudských prejavoch. Na civilnosti a hereckom prejave a zároveň v sebe nesie akýsi skrytí smútok a melanchóliu. Jeho filmy mám rád. Ťahajú ma do sveta, kde nič nie je ľahké a kde akékoľvek drobné rozhodnutie môže mať nedobré následky. Je to akási óda na život. Snaha nájsť tam niečo silné a skutočné. Hoci samotná téma má toho pramálo spoločného s niečim krásnym. Kamaráti a dialógy. Šum mora, ktorý ako zlovestný umieračik začne výrazne liezť na mozog a akási snaha pochopiť, prežiť a akceptovať pocit, ktorý nastal a nikdy už nezmizne. Zanechalo dojem. Golshifteh Farahani si zaslúži viac takýchto rolí. (19.04.2019)

O človeku sa paradoxne jeho príbuzní a priatelia často dozvedia oveľa viac až po tom, ako sa nečakane stratí. Podobne je to v prípade partie priateľov, ktorí sa rozhodnú stráviť pár dní pri brehu mora. Z príjemného predĺženého víkendu sa razom stane denná aj nočná mora po zmiznutí jedného z nich. Hľadanie zodpovednosti, viny, neustále napätie a stres otvára a prehlbuje pod povrchom bublajúce nedorozumenia, aby sa všetko zavŕšilo v prekvapivej pointe. Tá je pevne ukotvená v odlišných vzťahových väzbách iránskej spoločnosti. Civilné podanie príbehu a kamera vytvárajú dojem dokumentárneho prestrihu reálnej udalosti. Toto poňatie je zároveň najväčšou slabinou filmu. Emócie sú veľmi silné, to hej. Menia sa následkom dejových zvratov, nálezu osobných vecí, telefonátov. Plus nutnosť postarať sa o deti. Civilné poňatie prinieslo aj zopár hluchších, mierne predlžovaných scén, ktoré nedovolili úplné stotožnenie sa s príbehom a jeho aktérmi. Pozn.: sympatické bolo prijatie núdzového riešenia v úvode, v podobe neudržiavanej chaty na brehu mora. Dom bez postelí sa akceptoval potom, ako vysvitlo, že pôvodne objednaný bungalov by bol k dispozícii len jednu noc. (08.02.2015)

Není to snímek strhující v americkém stylu, kdy Američané by z toho nejspíš udělali pořádně nabušený thriller, ale je to snímek, který je vedený v celkem lidské rovině, ale přesto zde je napětí z toho, že očekáváte, jak se lidé zachovají a jaká je pravda. Írán opět prokazuje, že má velmi schopné filmaře. (11.07.2017)

Nemám sice co bych těm dvěma hodinám stopáže vytkl, ale i tak mám neodbytný pocit, že tomu něco chybí. Konkrétně (minimálně) hodina děje. Když to totiž začne být vůbec nejzajímavější, tak je rázem konec. Někam tento přístup sedne (pro příklad ostatně není třeba chodit daleko); sem však nikoli. (28.12.2011)

Ani památky po zaprášených pustinách, tragických osudech bídných vesničanů, dojemných dětských kukadlech či všudypřítomné poetické symbolice. Farhadi se pokusil o převrat v íránské kinematografii a natočil psychologické drama, které se dlouho tváří jako hollywoodský thriller. Vidíme moderní Írán, společnost, která se na první pohled neliší od té naší. Mladí lidé střední vrstvy, kteří se oblékají, baví, užívají všech radostí života stejně jako my. Ženy už nejsou poslušné, nesvéprávné marionetky, zahalené po špičku nosu nekonečnou metráží látky, ale vzdělané, mužům rovné myslící bytosti. Jenže v nábožensky fanatickém státě to nikdo, komu je život milý nesmí s liberálností přehánět. Farhadi si je toho dobře vědom, proto podržel politický podtext na uzdě a v závěru raději přeskočil rapidně žánry a napínavě vybudovanou zápletku zlikvidoval zatuchlými mravními výčitkami. Musel prostě své hrdiny za jejich západní životní styl pokárat, nechat je stanout nad propastí mezi modernem a tradicí a polapit je do sítě morálních dilemat. Protože takové je i v 21. století žalostné jádro Íránu, kde cenzura čouhá z každého kanálu a cesta za mříže je neuvěřitelně snadná. (05.12.2011)