Spodní proud

Zamlklá banda asociálních mořských vlků, jedna žena (=smůla na lodi, feministky prominou), rozbouřené moře a spodní proud neuvěřitelného a vyloženě hmatatelného mezilidského napětí. Islandské drama, označení mluvící za vše. Jen vznešeně prázdná (prázdně vznešená?) krajina je nahrazena podobně vznešenou mořskou nekonečností. Jinak je vše při starém - mlčenlivé figury s rozdrásanou duší, emoční chlad, poctivé filmařské řemeslo. A navíc velice solidní ruční kamera s pečlivostí dokumentující ubíjející námořní rutinu. (18.01.2012)

Tak jsme se konečně dočkali premiéry. Film se mi líbil, atmosféra byla pěkná, herci úžasní, ale nějak mi tam víc chyběla pointa a nějaký větší příběh. Takto vlastně sledujeme osudy rybářů, kterým se dostane na loď ženská, ale ani v tom nevězí žádný větší problém. Jako druhou linii sledujeme, co se na lodi přihodilo předtím, kdy jeden námořník zahynul. (to není spoiler, tím úmrtím film začíná.) Na druhou stranu musím ocenit, že Islanďané opravdu dovedou nacpat humor i mezi dramatické události, což se mi líbí. Tak to nějak je i v životě, a oni to umí moc pěkně vystihnout, přitom moc nepřehání. (03.10.2010)

Od Ámiho je to druhý film, co jsem měla možnost vidět, ale Zkalená krev byla přece jen o level stravitelnější. Měla jsem pocit, že se dívám na dokument o jedné rybářské lodi s jejími pasažéry a mírným nastíněním jejich osobních trablů a celé to působilo včetně té studené a mokré atmosféry naprosto reálně. To v každém případě. Ale nějak jsem postrádala alespoň nějakou výraznější postavu nebo příběh, kterého bych se chytla. Takhle to bylo maximálně to lanoví na lodi. A ať se na mě nikdo nezlobí, jestli tou zajímavou složkou mělo být přibrání jedné ženy na palubu, tak jsem od toho očekávala přece jen víc. Co ovšem potěšilo moje uši, byl moc nádherný hudební podkres. 70% (13.05.2018)

Seveřani točit umí a umí to sakra dobře. Jejich filmy jsou vyvedeny v chladných odstínech, na druhou stranu vás umí v tom správném okamžiku i rozesmát. Je to vlastně jako sledovat život v té nejryzejší a realitě se nejvíce blížící podobě. Postavy nejsou černobílé - mají chyby a neumí se s nimi vypořádat. Ale i když mají chyby, mají i své světlé stránky, kterými si vás k sobě dovedou připoutat a díky kterým dokážete pochopit, proč se chovají tak, jak se chovají. A tak má vypadat správné drama. Árni Ásgeirsson rozehrál své tragi(komi)cké drama na lodi. Silné herecké výkony v čele s islandskou verzí mistra Beana v podobě Benniho a pomalu odkrývaný příběh, který bravurně poslepoval z kouskovitých, tichých alias "slov není třeba" záběrů (ve vystižení situace beze slov jsou seveřani jedničky). Příběh často využívá vícepohledovost, ruční, až dokumentaristickou kamerou navozuje pocity mořské nemoci i u diváků a skrze detaily vás dostává tak blízko a tak pod povrch pocitů, jak jen to s kamerou jde. Z neskutečně pocitové hudby Slowblow přechází Árni ladně do ticha, aby vás následně mohl dostatečně ohlušit mořskou bouří a i když příběh v polovině lehce ztrácí na tempu, za hudby Slowblow mu to člověk nakonec stejně odpustí (a za polovinou zase popadne dech, so what). (02.07.2011)

Letos druhý film na IFFKV z Islandu a dokonce i s pěticí stejných herců, jako byla Královská cesta. Tady ale nehledejte vtipné postavičky z autokempu, tady hledejte chlapy, kteří nikdy neví, jestli se dožijí zítřka. Rozbouřené moře opravdu nebylo nikterak příjemné a to jsem seděla v suchu kinosálu. Rybáři, kteří neví, co na pevnině dělají jejich manželky (pokud tedy nějakou mají - kdo by chtěl někoho, kdo je 3/4 roku na moři), a ani na pevnině si nejsou jistí, kdo vlastně jsou - realita je pro ně příliš odtržená od kontextu jejich práce. Árni Ásgeirsson byl k dispozici i na závěrečnou debatu, takže dámy a pánové, kdo se na film teprve chystáte, tak dopředu vězte, že velká část filmu je poskládaná ze skutečných příběhů rybářů. Včetně toho, co si chce zavolat taxíka... (09.07.2011)