Hlava-ruce-srdce

Viktorie Čermáková a její přepečlivá výslovnost jsou největším překvapením tohohle filmu. Zaujme i neobvykle nekoncepční kamera (obloukové šarády během rozhovoru slečny Knábelové a pana Vrany). Takhle nějak si představuju žánr mysteriózní film. Otázka je (kromě toho, že tvůrci svůj film s tímto žánrem nespojují), jestli už v dnešní době po absolvování všech možných (a bohužel i nemožných) výplachů scénáristických hlav není mysteriózní film mrtvý pojem. Jinými slovy a o filmu krátce: Co to kurva bylo? (27.07.2011)

The Future Is Female. Muhahahahahhah. ♥ A kdybych měla více rozšířit své pocity, které jsou již teď absolutní, řekla bych, že fantastická práce s herci. Když si například vzpomenu, jak mě Schmitzer rozčiloval svým výkonem v Jako nikdy, kdy jsem nebyla schopna přijmout prakticky jedinou větu, jakým iritujícím způsobem ji publiku odevzdával, ale je to samozřejmě výkon, který kritikové ocení, protože je to role bez tajemství a tragická k tomu, není třeba ji nijak vnímat ani si na ni dělat názor, prostě se pokýve hlavou, jak toho jedovatého dědka pěkně zvládl. Tady oproti tomu představuje akusmetrického boha/démona, postava má několik vrstev, některé reprezentované tělem, většina jenom hlasem, a i ten se neustále proměňuje podle toho, jestli mluví k služebnictvu a vykládá vtipné historky a nebo jestli dodává zásadní naději a jistotu svojí pochybující královně. Ve scéně, kdy muži beze slov tančí s šavlemi po mapě Evropy, strčí své dva pohádkové syny do kapsy se vším všudy a to jenom vznešeností a sošnou ironií své tělesné přítomnosti, ach. Zkrátka díky Jařabovi za to, že natočil film, o kterém se dají psát takovéhle krásné věci. Viktorie jde na svou femme futuriste také hlavně přes hlas, který si vydobude respekt sám o sobě, a když se k němu přidá ještě její dokonalá physique, nelze si představit lepší představitelku pro roli ženy, která rozsévá zkázu v srdcích slabých mužů a roste do závratných výšin po boku mužů silných. Finger je bez vlasů naprostý miláček a jeho postava mě dojímala asi ze všech nejvíc. Romana Zacha jsem celou dobu vnímala tak nějak v souvislosti s jeho figurou z Vaterlandu - pořád je to ten samý chlapeček, který bezradně touží být vrchním alfasamcem, a i když už mu vůbec nic nestojí v cestě, není toho schopen. Vnitřní utrpení i komické šílenství takového ztroskotance herec nese se ctí - moje nejoblíbenější scéna s ním je ta, kdy ho Klára veze ke stařence léčitelce čarodějce do nízké chaloupky, on se musí chudáček hrbit, a stařenka ho začne bez jediného slova komentáře fackovat. Jaký jasnější vzkaz by ještě chtěl? Ivana Uhlířová je potom skvělým kontrastem ke všem těm osobám usilujícím o velikost, a je to jasné od první chvíle, kdy se před kamerou objeví, a nemusela by ani nic říkat. A teď zopakuji svůj refrén: Díky Jařabovi za to, že natočil film, o kterém se dají psát takovéhle krásné věci. (06.10.2014)

Zajímavý surreálný kousek! Atmosféra trochu strašidelná, trochu secesní, absurdně humorná... Akorát ta hlavní mondéna mi svým mdlým, kňouravým monológem ustavičně lezla na nervy. Holka, co tak zvadle? Tady jde o magii a záhrobí a nové začátky a anarchii. A ano, čekání to bylo zajímavé, asi jako ten hrozně divnej sen, co jsem měla tuhle v sobotu... "A kvočnu nechcete?" (15.06.2017)

Mysteriózní afrodiziakum zašifrované na prahu geniality a absurdity. Zhypnotizované vladařství morgianovského svádění v tabuizované komnatě „karpatského hradu.“ Zamotaný svitek, který se rozvine jen těm, kteří jsou schopni nalézt univerzální klíč, předat kouzelnou moc nástupcům chrabrým a odvážným „žít život“, procítit ho, nezabřednout v polorozpadlé existenci omámené iluze. Statek jako tichý chrám myšlenky hibernace autorské decentnosti. Pošetilost, bázlivost mysli odpírají vidět srdcem hmatatelnost metaforické smyčky. Postavy jako náměsíčníci neschopni se odtrhnout od rozechvělé paralýzy, jako shozené figurky na šachovnici preciznosti surrealistických dispozic, bezvládné figuríny prchající do úkrytu „šminek“ imaginace. Uzamčeni v sobě, utonulí v kýči nejednoznačnosti, vrstevnatých variantách nazírání. Jedna ruka tleská – odcizená, probuzená, mudrcovská. Mysteriózní rébus z řádu estetické abstrakce, mýtu secesní šarády. Jsme pouhá torza v klubu racionality, v symbolickém „srdci vjemů,“ jako médium šizené vášní, oddáni naslouchat neslyšitelnému, zasvěceni iracionalitě. Mimo tento svět popíjejí nektar svěží, blahodárný, na půdě zemské jako těla bez duše zešíleli z jasu dne i noci. Dopátrat se nekonečna cestou citu, vybočit z pokušení. Nadpřirozená pomatenost ničí světlo bytí. Příběh bytí se odebírá do nedobytné pokladnice. Klame vnější stylizace. Je třeba zapojit mysl, chránit dotek myšlenky, nenápadně pootevřít srdce skrytě nápadité vnitřní metafory. Inkognito příběhu jako corpus delicti vyšší moci, která jako velká dáma sní o velkém světě bez škrabošky nicotných dýchánků. (27.05.2015)

Věřím tomu, že D. Jařab měl jasnou představu, co chce natočit, jak to chce natočit a že zná smysl každého políčka svého filmu. Při diskuzích o svém záměru se svými kolegy a při realizaci svého nápadu ale zapomněl na jednu podstatnou věc: Bez klíče, byť schovaného pod silnou vrstvou metaforických či surrealných výjevů, divák nemůže jeho záměr přijmout, přemýšlet o něm a vytvořit si na něj svůj názor. Bez klíče divákovi zbývá pouze možnost klouzat se po nejpřístupnějším povrchu skládajícího se z obrazů, výtvarných udělátek či vtipů v dialozích... Smysl mu ale nutně musí unikat (anebo ho může hádat, ale taková hra je nudná a sama o sobě nesmyslná). Děj postavený na připomínce hloupých báchorek o tajných společenstvích (ilumináti, zednáři, karbonáři..), které se snaží svrhnout zavedené pořádky (tj. typicky habsburskou vládu) a nastolit nový společenský řád prostřednictvím okultních rituálů, se dále rozvíjí "zhmotněním" pohádky plk. von Haukwitze o umírajícím králi, královně a dvou nevlastních synech. V náznacích je servírovana metafora o hlavě/ruce/srdci, napětí doby je připomínáno ne moc dobře fungující pantomimou před mapou válečného Srbska, usekané hlavy kohoutů snad morbidně odkazují na touhu po svržení císaře (monarchií, diktátorů...) a surrealné scény s useknutou rukou a hlavou pašují do filmu zprofanovaný prvek a mor českého filmu - nutný/nucený humor. Pochybuji, že smyslem filmu je paranoidní víra v kontinuální a neustálé ovlivňování dějin tajnými společenstvími, ale závěrečný přesun v čase z roku 1916 do moderní doby (a s připomínkou nacistické éry v podobě SS uniformy) mi tyto pochyby trochu narušuje (mužská dvojice se v krátkém záběru drží za ruce - jest to metafora bratrství? Tajné spolky byly též nazývány bratrstvy)... Kromě jednotlivostí a různých nedořečených narážek se prostě divák (já) nemá čeho chytit! I přes vizuální bachratost a pár zajímavých nápadů vyčnívají (vedle dějové zmatenosti) místy doslova frazeovité dialogy a přehnaně divadelní herectví. Tento film se tváří jako hlubokomyslné (snad i trochu experimentální) dílo plné skrytých významů, ale mně přijde spíše jako bizarní zábava s nedořešenou pointou. EDIT: Teď jsem se na ofic. webu filmu dočetl, že příběh je "nově aktualizovaným tématem o rozpadu tradičních hodnot moderního světa". Odhlédnu-li od zvláštního jazykového spojení příběh=téma (??), pak ono zmiňované téma v tomto filmu nevidím už vůbec... (30.12.2010)