Nothing Personal

Škoda té vykonstruovanosti, jak záměr strůjce a detailní představa o tom, co se má stát, jak a proč, aby to něco znamenalo, čiší z každého předmětu, pohybu, gesta, odmlky, situace.... ten rozdíl mezi životem, který se vždycky vymyká z představ strůjců, a poslušnou představou, která se nikdy nevylije z koryta... Vlastně ten nevýslovný smutek z nepřekonatelné samoty, zpředmětněný ve filmu, mi nejsilněji vystupuje z autorského přístupu - autor je zakletý do své představy, která k němu nic životnějšího nepustí, on to nedovolí, natočí si to precizně po svém, nostalgicky si kolem sebe zbuduje klec, do které skutečnost nikdy nevstoupí, protože se tam nevejde. Je to obrovsky melancholický film, beznadějný. *** Zkouším si představit, jak by to bylo úžasné, kdyby někdo dokázal stejný příběh odvyprávět filmem tak, aby působil hodnověrně, organicky, ne tak hlaďounce, ale se všemi životními paradoxy a ironií, nepoddajností a zmarňováním, bez nichž to nejde... jako by se opravdu mohl odehrát... asi by to muselo začít tím, že v domě, který si vyhlédla, by nebydlel takový uhlazený filantrop, ale ten stejný týpek, co jí prve zastavil na stopu a rozepínal si před ní v kabině poklopec... a dosáhnout přitom stejných emocí a posunů, jen z překvapivějších, reálnějších zdrojů... to by byl úplně jiný majstrštyk, jehož je tohle bez zádrhelů odsýpající dílo smutnou odvislou ozvěnou. *~ (27.06.2020)

Nic osobního. Snímek, který si mě pomalu, ale jistě omotal kolem prstu. Nenápadně, skoro nepozorovaně, ale každým okamžikem jsem to cítil mnohem jasněji a zřetelněji. Komorní příběh dvou lidí, jejichž cesty spojila náhoda. Jejich samoty, jejich pečlivě budovaná území se postupně bortí, jako domeček z karet. Je hrozně těžké být sám, někdy ještě těžší s někým ve vztahu, sami uvidíte, jak to dopadne. Malá nápověda, je to drama, rozhodně ne žádná komedie. (25.06.2015)

Na opuštěném pobřeží někde v Irsku se náhodně potkávají dvě ztracené duše – krásná rusovláska (a nenechte se zmást, ona je fakt krásná) prchající před svou minulostí a postarší intelektuál (můj oblíbenec Stephen Rea). Jaké byly jejich životy a co je trápí, to není vůbec důležité (i když se leccos dá vytušit), důležitý je ten čas, který prožívají spolu, postupné sbližování, pomalu se rodící důvěra a náklonnost. Velice silně na mě zapůsobil citlivý příběh s minimem dialogů, kde stačí se jen dívat, poslouchat muziku a nechat se uhranout drsnou uplakanou krajinou. Project 52 Films by Woman. (15.06.2016)

Netradične ponímaný komorný príbeh o dvoch stroskotancoch, ktorí si postupne a s počiatočnou nedôverou pokúšajú nájsť k sebe cestu. A o tom to je, o postupnom topení ľadovca medzi touto dvojkou a ich vzájomnom zbližovaní. Musím uznať, že aj napriek pomalšiemu tempu ma to bavilo, veľkou mierou aj vďaka uhrančivému dojmu, ktorý sálal z hlavnej ženskej postavy. Výborná vec! 80/100 (21.07.2016)

Nic osobního, ale i introvence má své meze a za jejich překročení můžeme zaplatit až zjištěním, že se tulíme k mrtvole... Začalo to jako příběh o Mášence a medvědovi, pokračovalo jako ostrovní kuchařka a irský zahradníkův rok a eskalovalo jako ujetá agitka alternativního způsobu života. Ještě jednou - nic osobního, jen doufám, že až tý zrzavý čúze dojde kreditka, nakráčí do zalesněných oblastí severu, aniž by si pročetla manuál pro setkání s medvědem... A že taktéž zdravím porotu v Locarnu. (04.10.2014)