Mimina

Třebaže je možné, že již od narození sídlí v dětech zárodky jejich povahy, málokdo asi zvládne ji v tak krátkém dokumetnu postřehnout, zvláště když pozornost neustále těká mezí čtyřmi ratolestmi. A tak člověku, kterého pramálo fascinuje dětská loztomilost, nezbývá než se soustředit na rozdílnosti a podobnosti prostředí pro výchovu dětí v Mongolsku, Namibii, USA a Japonsku. Pozornost si divák musí nasměrovat sám, neboť žádný komentující vypravěč se tu nevyskytuje. Divák tak sice získává nad prožitkem filmu větší kontrolu a stává se aktivnějším (pokud na to má), ovšem nabízené podněty mu nemusí přijít přespříliš podnětné. Ano, něco postřehne: v Mongolské pustině taky mají telky, v Africe si jinak představují hygienu, Japonsko se mu představuje jak zemička dbající nejvíc na vzdělání (počítadlo) a USA materiálním blahobytem prostoupená zem. Všude se pije mateřské mléko, v Americe se ovšem nejdříve stáčí do lahví. Žel, divák zřejmě bude mít tendenci pozorované skutečnosti generalizovat na celé národy, ba civilizace, což na příkladu čtyř rodin nepovažuji za šťastné. Děcka... všechna v podstatě stejná, lezoucí, žvatlající, věcmi třískající, brečící, řvoucí, spící, zvědavá... Nemohu si pomoci, ale mám pocit, že Balmes v tomhle kousku zřetelně šahá po vypínači lidské soudnosti a sází na to, že ta nemotorná stvoření rozvzdychají každou dušinku, přičemž tomuto cíli pomáhá i lobotomizující, pozitivními emocemi nabitou hudbou. Já však s láskou dokážu koukat na mimina jen tehdy, vzešla-li by z mých genů, a i to jen díky vědomí: "Jednou vyrostou." Raději bych se od tohoto režiséra shlédl filmy, na něž lákal obal DVD. Papuánec dávající se na křesťanství či revizor Nokie jedoucí na kontrolu do čínské továrny této firmy - opravdovější "střet" kultur než zde. Tady jsou kultury prostě pohozeny vedle sebe a střetávají se jen v divákově hlavě, která ale asi pro všechno to pištění pojede na nejnižší výkon. Slabé ***. (23.04.2011)

Čtyři mimina z různých koutů světa vedou přes stejnost svého biologického vývoje už od narození velmi rozdílné životy, protože jejich rodiče mají velmi rozdílné možnosti. A Thomas Balmes je s pomocí "svých" kameramanů hezky snímá. A hraje k tomu Bruno Coulais. A to je všechno. Škoda, mohlo to být daleko zajímavější, takhle máme jen prvosignální "kulturní šoky", třeba z toho, jak africké domorodkyně řeší hygienu novorozenců. A ty mě osobně navíc ani nešokují. Něco si z toho vzít jde dost těžko, protože máte čtyři zcela individuální nebo chcete-li unikátní rodiny, takže z toho nemáte ani co vyvodit, zobecnit, nějak se k tomu postavit... prostě jen sledujete jakéhokoliv dramatu prosté dokumentární šup sem, šup tam cvičení. 70% max. (01.01.2015)

Věřím, že natočit některé momenty vyžadovalo hodně trpělivosti. Myslím, že se to ale vyplatilo. Jelikož dokument nezahrnuje téměř žádné dialogy ani rozhovory, film se poměrně vlekl. Místy i trochu nudil. Rodiny ale byly vybrány vhodně a rozdíl mezi nimi byl znát. Nejpohodlnější život mi přišel v Japonsku. Naopak si nedovedu představit život v Namibii a asi ani v Mongolsku. Některé zvyky jsou opravdu zarážející. 4* (21.08.2011)

Zajímavý nápad, ale i když se tvůrci snažili výběrem mimin zajistit co největší kontrast mezi jednotlivými prostředími, určité jednotvárnosti se nevyhnuli. Ono je totiž jedno, jestli jste v africké stepi nebo v moderním japonském dětském pokojíčku, ve všech případech sledujete žvatlající/naříkající/s něčím si hrající mimino, což je na plochu 79 minut trochu málo. Jak ukázaly závěrečné titulky se "současnou" (tj. asi o rok starší) podobou dětí, mnohem zajímavější by byl časosběrný dokument, který by se dětem věnoval třeba až do jejich 10 let, ale chápu, že to by bylo trochu časově náročnější. btw..za Sufjana v titulcích dík. (29.09.2010)

Když člověk vidí, jak malý Mongol místo dudáka cumlá kus špeku z čerstvě zabitého poníka a pak zcela bez skrupulí pomočí koberce, které jsou v jurtě jeho rodičů něco jako u nás servis po babičce a všichni z toho mají radost, i když v tom pak sami spí, anebo malého ovambského válečníka z Namibie, který ve svých šesti měsících, kdy už dokáže všude lozit, válí se psy v louži, z které se pak, zcela žíznivý z této kratochvíle, mocně napije, tak ví, že vidí něco velmi unikátního. Takový divák pak zjistí, že tahle mimina se mají docela fajn. A když vydrží déle, uvidí pak záběry na normální evropské mimino, jak leží zabalené v dupačkách od Diora v ohrádce, ke které je připevněna celá škála hudebních hraček od FisherPrice, a řve jako svině při pohledu na jateční pistoli. A vidí, že to má z toho, jak jej jeho emancipovaná matka vláčí po doktorech a různých seancích, kde se setkává s podobně založenými matkami od Diora a dlouze spolu na hřadě diskutují. Pak se záběr vrací k Ovambům v Namibii. Matka cosi malému dítěti vykusuje či ústy lape poletující mouchy, aby snad to děcko neotravovaly, a přitom jsou, matka i dítě, velmi klidní a spokojení a těší se dobrému zdraví. Dokument tak přináší jednu velkou otázku, kterou nenápadně rozvíjí na kontrastních záběrech těch nejmenších lidí z celého světa. Ta otázka je ale poměrně nepříjemná. Mají se děti z primitivních kmenů v civilizaci nedotčených koutech Země lépe, než naše děti? (02.01.2013)