Na cestě

Rodačka z Bosny a Hercegoviny se ani tentokrát nevyhne účtování s krvavou válečnou minulostí bývalé Jugoslávie. Na rozdíl od jejího předchozího filmu Grbavica se ale Na cestě místo viny zabývá vírou. Fascinující na něm je to, že přes obrovské protiklady mezi oběma stranami ani jednu nevyzdvihuje nebo naopak neodsuzuje. Jasmila Žbanić se drží přesně na úzké hranici a zůstává radikálně neutrální. Její otázka, jestli tyto dva pohledy na víru dokáží existovat vedle sebe, proto v hlavě zní o to hlasitěji. (20.09.2010)

Podľa mňa fantastický film. Veľmi moderný film v produkcii štyroch krajín odohrávajúci sa v krajine postihnutej vojnovými hrôzami. Slovanskej krajine, kde však väčšinové obyvateľstvo vyznáva islam. Divák dostáva veľa faktov ohľadom islamu a moderného sveta. Sám som zistil, že islam má veľa podobností s kresťanstvom, ktoré vyznávam. Tak ako by sme sa my mali modliť ráno a večer, tak to ráno robia moslimovia. Tak, ako by sme nemali sexovať pred svadbou, tak je to aj u moslimov, avšak oni majú veľa iných pravidiel, zakrývajú tvár ženám, nepodávajú im ruky, ženy sú v podstate slúžkami, moslim ich môže mať viac a veľa iných pravidiel ohľadom zákazu fajčenia, alkoholu, aj keď aj to je v našom náboženstve zakázané, ak sa napríklad jedná o závislosť alebo opilstvo. Ťažko povedať niečo voči tomuto náboženstvu lebo je svojské, je iné, má svoje predpisy, ale veľmi popiera užívanie života tu na Zemi, orientuje sa viac menej na posmrtný život aj keď aj to je v istom zmysle v kresťanstve. Divák si na konci môže vybrať, či je preň dôležitejšie šťastie tu na Zemi a rodina alebo strata tohto pre možné vyššie šťastie po smrti. Tu je to možno troška prehnané, ale je to zaujímavá otázka, čo uprednostniť. Mne ako kresťanovi je jasné, že islam nie, ale čo ak by mi dala žena, ktorú milujem takúto dilemu, čo by som si vybral ak by som sa nechcel vzdať BOHA. Možno to chce empatiu a nepreháňanie, čo podľa mňa kresťanstvo nemá, to má podľa mňa základnú morálku a etiku a nie rôzne neuznávanie iných náboženstiev, žiadny fundamentalistický terorizmus. Film je veľmi kľudný a nemyslím si, že by boli moslimovia v ňom vykresľovaný zle, možno až na tú zbabranú scénu s predbiehaním kamióna v zákrute, ale to bolo podľa mňa jediné reálne zlyhanie a možno ešte ten sex a nahé telo bolo zbytočné, takto sa s tým ťažko môže osloviť širšie publikum. Tak či tak, ako mi to spočiatku prišlo príliš tiché, tak som to nakoniec veľmi ocenil, veď v časoch mieru máme najväčšiu šancu popremýšľať o tom, čo sme, kam sa chceme dostať, v čo vlastne veríme, či to, čo robíme má zmysel a podobne. Herecké výkony sú skvelé, dej je pekne rozdelený a je zmysluplný, veľmi veľmi sa mi páčil a rád by som ho pustil širšiemu publiku a aj v rodine. (09.06.2012)

Jasmila Žbanić je především výborná scenáristka. Obě hlavní postavy jsou napsané tak, že i když s jejich činy naprosto nesouhlasíte, není těžké pochopit, proč se chovají, jak se chovají. Z druhé poloviny je to samozřejmě zásluha herců. Film sice začíná tak pozvolna, až se může zdát, že to o ničem nebude, ale ono je to nakonec o dost vážných věcech. (14.01.2013)

Čo by ste robili, keby sa váš partner ( aj keď nie úplne dokonalý, čo sa týka popíjania alkoholu, ale však, kto je dokonalý? ), s ktorým ste doposiaľ prežívali krásne chvíľe, dva roky sa snažili o dieťa, mali spoločnú domácnosť, jednoducho všetko, čo patrí k normálnemu vzťahu, začal radikálne meniť? Presne toto musí riešiť Luna, ktorej priateľ Amar po vyhadzove z práce kvoli alkoholu nevie ako ďalej. Na odvykačku, nie. Nájsť si novú prácu, nie. Až raz jedného dňa stretne bývalého kamaráta, Bahriju, s ktorým bojoval počas vojny a ten mu ukáže svet mešít ( pre mňa čistá sekta ), wahábizmu a to všetko pod zástierkou práce s deťmi v ich komunite na opustenom ostrove, ďaleko od civilizácie, kde ženy všetko čo urobia je hriech, pokiaľ nie sú zahalené od päty až po hlavu, s mužmi sa takmer nestretávajú, iba ak cez polopriesvitné záclony počas omše. Pre nás, ľudí zo západnej Európy, je to nepredstaviteľné a ako aj vo filme môžeme vidieť, aj pre niektorých mladých ľudí z Bosny ( ak sa nemýlim, lebo v tomto som vždy mala zmätok, kto proti komu bojoval, akého vierovyznania ). Film sa mi páčil aj vďaka pohľadu Luny na celú vec. Vo všetkom som sa s ňou stotožňovala a myslím, že kebyže som z Bosny, bola by som presne ako ona. Áno, doržiavať zvyky, byť moslimkou, ale nie radikálnou, už len z úcty k mŕtvym rodičom, blízkym a priateľom. A v podstate by som celý film ukončila tak, ako ho ukončila ona. Okrem iného, Luna pracuje ako letuška, čo bolo vždy mojim snom. Takže mi bola o to viac bližšia. Každopádne to nie je vôbec sentimentálny film, je to film o živote a o láske z triezveho uhľa pohľadu. (14.09.2011)

Jasmila Žbanić si jistě zaslouží uznání za to, že se ve svém filmu vyhnula mnohým (byť ne všem) klišé a s obdivuhodnou seriózností ukočírovala téma, které až příliš láká k bulvárnímu zpracování. Wahhábovská sekta bývá spojována především s rigidností, přísností, strohostí a zpátečnictvím, v podání Žbanićové je je jí ovšem ještě přisouzena role jakéhosi alternativního společenství vytrženého z moderního "konzumního" světa (v tom táboře u řeky si vůbec není těžké na místo wahhábistů dosadit třeba krišňáky nebo Vesmírné lidi) a nabízejícího útěhu těm, kteří jsou jim zklamaní. Však těm vousatým podívínu ani není upírán nádech jakéhosi spirituálna a třeba zpěvná recitace Koránu v Bahrijově podání má téměř hypnotické účinky. Na cestě ale vlastně mnoho neříká (a IMHO ani nechce říkat) o wahhábismu, ani obecněji o islámu, či ještě obecněji o podlehnutí náboženskému fanatismu (on se koneckonců z Amara ani opravdavý fanatik nestane), zaměřuje se především na dva základní způsoby, jak se lidé v Bosně (ne)vyrovnávají se svými démony, ať už jde o jejich aktuální starosti, či hluboko do paměti zaryté hrůzy balkánského konfliktu. Zatímco Luna se dovede přes hrozivou minulost přenést (byť na ní rozhodně nezapomněla, což se naplno projeví ve scéně u rodného domu) a na zlepšení své situace se sama snaží aktivně pracovat, Amar se na toto rezignuje a pokouší se o únik právě do onoho alternativního světa, v němž stačí dodržovat náboženské předpisy a zbytek se postará Bůh. Nakonec dojde k přesvědčení, jež je jednou z výchozích ideí islamismu, tedy že za všechny tragédie (bosenských) muslimů je zodpovědný právě jejich nedostatek zbožnosti a nedůsledné praktikování víry.... Ač je za však za filmem vidět kus pocitvé práce v oblasti filmařského řemesla i pozorování společenských jevů a jeho postavy působí neobyčejně živě a autenticky, nemohl jsem se zbavit nepříjemného pocitu, že se mu pranic nedaří vykročit za suché pronášení tezí a stát se pro diváka také alespoň trochu podnětným. (18.10.2010)