Studená ryba

Výsledkem mého prvního setkání se současnou šikmoúhlou tvorbou je závorka, do níž musím dát veškeré své dosavadní komentáře k filmům. Zjišťuji totiž, že v Japonsku je volant na pravé straně vozidla a k pouštění hudby dosud slouží přehrávač magnetofonových kazet. K těmto novým poznatkům lze přidat krutě definitivní potvrzení dosud odmítaného tušení, jak celý Západ beznadějně zestárl a já s ním. Evropa není vlastníkem své budoucnosti. Jejím dědicem je levoboček, životaschopnější než legitimní děti. S jakou lehkostí, s jakou samozřejmostí předkládá Studená ryba to zdaleka nejhezčí snoubení zábran a jejich ničení, jaké jsem kdy ve filmu zažil (pokud jde o erotické scény). Jsem dosud v šoku, musím se opakovat: s jakou samozřejmostí odsunuje všechny upocené euroamerické pokusy, kulhající buď na oduševnělost, buď na moralitu, buď na autocenzuru, buď na podbízivost. Jak si se mnou film na konci hraje, pokud jde o otázku, jak se hrdina příští doby se svou situací vypořádá. Jsem zvyklý buď na nějak typizovatelné rozuzlení nebo na absurdistickou metaforu. Studená ryba komfort takového výběru nenabízí, není se za co skrýt. Finální obětí s manželkou. Překvapení? Jen na chvilku, dceruška záhy vše vysvětlí. Nakonec všechno sedí. Ale protože jsem přece jen Evropan, nemohu se vzdát jistých možností starého světa: třeba číst tento film jako freudiánské podobenství toho, co tě konstituuje; nebo jako ultrarealismus údajné svobody jednotlivce v globalizující se tržně-mocenské civilizaci. Pravděpodobně nechápu film Studená ryba adekvátně, protože neznám sociální realitu řadového Japonce, k níž možná chce promlouvat. Nešť. Pro mne je pozvánkou do Nové říše vycházejícího slunce, v níž jsou všechny staré struktury brutálně rozbíjeny, aby bylo z jejich látky tkáno předivo nevyčerpatelné variability. Mám strach tam vstoupit, myslím, že bych se v tom utopil. Už jsme slyšeli, že Bůh je mrtev. Ale co si počnu, jestliže je mrtev i Dostojevskij? Jedna naděje zbývá: možná tady, právě v tomto filmu, se ohledávají kořeny. Ne-li, nastává něco, co stařec jako já nemůže vnímat jinak než jako vládu chaosu, jakkoli fascinován. Dosti nářku, několik momentek: Ten mladík v paruce si při tom všem pořád jen v klidu čte (dokud nejde o něj); hra plyšáčků při lesbické scéně; lidské nitro v domě křesťanského fetiše ověšeném žárovičkami. /// Hudba!!! /// Komentáře: JFL, hirnlego. A ovšemže verbal. (02.09.2011)

„ALE JÁ JSEM PERFEKCIONISTA! NIKDY MĚ NECHYTÍ! JSEM OSTŘÍLENÝ A ZRUČNÝ! DRŽ SE MĚ A NIC SE NEPOSERE. VYDĚLÁŠ SPOUSTU PENĚZ A BUDEŠ MÍT HEZKÝ ŽIVOT SE SVOU ŽENOU…“ /// Postavy se chovaj normálně… teda podle japonskejch zvyklostí. Trocha drsnýho sexu, rozborka lidskýho těla… prostě nic, co by překvapilo. Film je plnej pana Muraty, odlehčujícího atmosféru svým receptem na štěstí… Vlastně v podstatě takovej japonskej Dogman, akorát tady se lidi „dorážej“ televizí. Ale taky by to mohla bejt romanťárna, ve který je krve víc jak v hororech. Prostě Šion Sono. Zajímaly by mě sociální aspekty tohoto díla… jestli vás ne, nechte ho minout… /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Umím nechat lidi zmizet. 2.) Zjistím, kdy by se mi nechtělo vracet na chatu. 3.) Thx za titule “drbna.kelisova a mindhunter29“. /// PŘÍBĚH *** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ ** (19.12.2018)

V porovnání s režisérovým úsměvně šíleným Ai no mukidaši je tenhle krvavě šílený kousek výrazné přitvrzení. Film začíná celkem nevinně, jako další japonská mírně šílená černá groteska, postupně přechází v hodně šílenou a černou japonskou "coenovštinu", aby skončil jako non plus ultra šílený japonský exploaťák (ubodání propiskou jsem ještě v žádném filmu neviděl). Závěrečné scény transformace romantického akvaristického astronoma v machistického zuřivce jsou k popukání. A navíc ve filmu hrají dvě opravdu nádherné japonské paničky, sám nevím, která se mi líbila víc, jestli submisivní a duchem nepřítomná Taeko, nebo šílená, sadistická, nymfomaniakální a duchem nepřítomná Aiko... Těžko něco podrobnějšího napsat bez spoilerování, mrkněte se sami, je to nářez; a pro ctitele pokleslých japonských žánrů bezmála dvouapůlhodinová stupňující se rozkoš. (16.04.2014)

Japonci mají hodně bizarní mentalitu, oproti nám Evropanům. Takhle brutální film a navíc ještě podle skutečné události jsem zatím neviděla. Od začátku mě to vtáhlo do děje, i když rozjezd byl kapku pomalejší. Bylo cítit, že něco (někdo) není v pořádku. Jen jsem čekala, co se z toho vyklube. A že to nakonec byla hodně BRUTÁLNÍ edukace. Za mě 87%. (18.10.2015)

Snažím se před projekcemi o ději filmů co nejméně zjišťovat, a nese to své ovoce. Internety jakékoliv překvapení ničí, a já chci tenhle element zpátky. Tudíž jsem šel do Ryby s naivní představou, že Sion Sono natočil seriózní thriller. Au, jaká to chyba, ten chlap je prostě už moc velkej autér. Nemůže jinak, než divákovi rozjebat hlavu takovou náloží, že to leckdo nepobere. Nejinak je tomu tady. V makovici mi ještě teď hučí jak v úlu. Tohle umí málokdo. (21.11.2018)