Obsahy(1)
Nick je mladý svobodný muž z New Jersey. Rodiče a sestra se odstěhovali do vzdálených konců Spojených států, ale Nick má to štěstí, že jsou mu stále nablízku prarodiče z matčiny i otcovy strany. Jsou to ti nejvřelejší a nejlaskavější příbuzní, jaké si člověk může přát, ale když je vám 29 let, tak je to s nimi občas nevydržení. Když dostane Nick lákavou pracovní nabídku, ocitne se před vážnou životní volbou: odjet a opustit rodinu anebo zůstat a hodit kariéru za hlavu? Podobné dilema řeší i jeho prarodiče: udržet Nicka v bezpečí rodiny, nebo ho nechat žít svůj vlastní život?
Lehce ironická i dojemná komedie Američana Joa DiPietra (*1960) skýtá skvělé herecké příležitosti pro herce zralého věku a v nastudování Divadla na Vinohradech se stává holdem vyzrálému herectví čtveřice osobností této scény, tedy Jiřině Jiráskové, Iljovi Rackovi, Janě Hlaváčové a Petru Kostkovi. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (24)
Když je současnými výrazovými prostředky zpracovávána v divadle hra současná, a taková je tato, tak mi to nevadí, na rozdíl od moderního pojetí klasiky. Toto pojetí bylo zajímavé, jediná věc, která mi vadila, byly hudební podkresy mluveného slova. Jednak byly dost hlasité a rušily slovo, jednak na divadle nemají co dělat, pokud nejsou přímo v ději (někdo pustí třeba gramofon). Hudba je úžasný vynález, ale nemusí být úplně všude. ()
Čtyři velcí herci, z nichž zejména pro Janu Hlaváčovou mám opravdu velkou slabost, se upřímně snaží, ale s takhle mizernou bulvární rádobydojemnou komedií "jako ze života" těžko něco svedou. Režie zcela bezradná (občasnou projekci na zeď věru nepovažuji za inscenační řešení), hudba se může upodmalovat, až se člověku dělá špatně. Je v pořádku, když jde divadlo diváku vstříc, jenže tato inscenace mu vyloženě běží naproti, velkou rychlostí ho míjí a zůstává daleko za ním. Takové je dnes Vinohradské divadlo, kdysi průkopnická scéna Hilarova. Abonentní záležitost. Škoda jen, že divadla, kde se skutečně dělá něco zajímavého, si o takové finanční podpoře, jakou mají Vinohrady, mohou nechat jen zdát... Ano, na vinohradském repertoáru jsou i zajímavější inscenace než Famílie - jen se obávám, že Stropnický se spíše snaží je vytlačit (viz jarní likvidace oceňovaného Vojcka, který derniéroval krátce poté, co obdržel Cenu Alfréda Radoka). Ach jo. ()
Herecké výkony jsou skvělé, ale hra mě tak moc neuchvátila ani napoprvé, natož sledovat po čase záznam. Navíc je přítomná jistá pachuť po heterosexistickém prohlášení Michala Novotného v médiích, že neví, jak by dětem vysvětlil dva líbající se muže v televizi. Přitom zřejmě nemá problém jim vysvětlit, že za peníze hraje gay v ulici, nebo děla drag. A samotný vtípek ve hře také dobře nezestárl. Nick se ptá Caitlin, co osudového mu chce říct, zda má přítele… nebo přítelkyni (potud dobré), nebo je ve skutečnosti mužem. To není vtipné. Nehledě na ironii, že známá transfobní trans žena se jmenuje Caitlyn. Caitlyn Jenner. Což je kouzlo nechtěného, ale hra je z první poloviny 90. let. Strefování se do psychoterapie je dalším vtípkem, co dobře nezestárl. Samotný příběh je srozumitelný a monolog Franka Ilji Racka si očekávaně zaslouží potlesk na scéně. Mně osobně ale italská rodina přišla otravná, jako hlavnímu hrdinovi, ironicky se snažící, aby její děti měly lepší život, ale když ho mají, chce jim vnutit takový život, jaký měli oni, jako osvědčený recept na štěstí. Povzbuzení Nickova dědy (Petr Kostka jako Nunzio Cristano) je v tom všem zmatku projevem opravdového pochopení i obětování osobních potřeb pra/rodičů, aby jejich potomci mohli jít vlastní cestou. Moudro hry, že Nick s vděčností za to, co mu jeho rodina dala, potřebuje vylétnout z rodného hnízda, aby tomuto svému zážitku a bohatství dal smysl (k čemu výchova, když děti zůstanou doma a nemají „svůj“ život, stejně jako k čemu psychoterapie, když nemá konec), se nakonec tříští o fakt, že Nick zřejmě žádné štěstí nenašel a opakuje hektický život předků. Závěrečný smích Nicka a babičky Aidy před stmívačkou je pak příliš krátký, aby působil jako uvolňující a spojující, ale ne jako zoufalé povzbuzení dvou „přeživších“. V popisku záznamu je jen režie záznamu, představení samotné režíroval Martin Stropnický. Souhlasím s tím, že to, že ve hře jsou dva seniorské páry, je skvělé. Ale jeho vysvětlení, proč hru uvedl, a že jsou jediným divadlem, které takové osobnosti má, zní trochu zjednodušeně. A jak píšu, konzervativní hra nezestárla moc dobře. ()
Střet generací, každá funguje jinak a težko říct, který je lepší. Množství narážek a vtipů pramení z reálných situací a jejich hustota s postupem času klesá. Naštěstí přibývá vážných a dojemných scén (povídání Ilji Racka je tak na sedm hvězd), nikoli samoúčelně, ale přirozeně a nevtíravě. Snad budu mít příležitost vidět i naživo. ()
Dávám maximum hvězdiček - ne že by byla inscenace bez chybičky, ale jednak excelentní výkon všech herců++), jednak velmi dobře napsaná hra pro herce zralého věku, a takových her opravdu není mnoho! AD:Blofeld - afektované projevy prarodičů hned ze začátku hry opravdu jdou na nervy - pokud si divák neuvědomí, že jde o italskou rodinu s charakteristickým temperamentem!....Ápropos - asi jediná divadelní inscenace, která se odehrává v jediných kulisách bez přestavby a já si to uvědomila až dlouho po skončení představení! :-) ++) Klobouk dolů před Iljou Rackem - v 80 letech v takové kondici! ()
Galerie (5)
Zajímavosti (1)
- Lucie Štepánková svoju úlohu alternovala s vtedy tehotnou kolegyňou Andreou Elsnerovou. (kosticka7)
Reklama