Malej Quinquin

Uf, dát tohle na jeden zátah mě stálo hodně sil, těch 200 minut ale stálo za to. Pro mě osobně bylo zajímavé sledovat, jak se v průběhu těch více než tří hodin měnil můj vztah ke sledovanému ději. Začátek mě vyloženě nadchnul: bizarní dvojka policejních vyšetřovatelů mi sedla, a malý Quinquin mě hodně bavil a připomínal podobné klukoviny, které jsem dělal v dětství (ježdění na kole, klučičí party, rvačky, prolejzání opuštěných staveb, první cigára, bouchání petard, dětské lásky... důvěrně povědomé atributy dětství ve vidláckém zapadákově). Zdařilým jsem shledal i nápad s kousky mrtvol v těle krav a nevšední smysl pro humor, jímž se tato podívaná vyznačuje - celkově se mi tenhle film prostě jevil jako sympatický bizar, u něhož jsem se hodně nasmál a který mi připomněl spoustu krásných filmů, které jsem někdy v minulosti viděl ve Varech na filmovém festivalu a teď se mi znovu oživily ve vzpomínkách. Postupně ale moje pozornost otupovala a nastupovala jistá únava až znuděnost, zapříčiněná mj. tím, že to celé místy skutečně působí strašně natahovaně, a kdyby se hromada materiálu vystříhala, vůbec by mi to nevadilo. Ke konci jsem ale opět ožil a užíval si to čím dál víc, ten film vrcholí zcela neuvěřitelným finále, které mě ohromilo a dostalo do kolen. Sympaticky bláznivá podívaná, která nabídne skutečně nevšední divácký zážitek. Za sebe mohu jen doporučit. (25.01.2015)

Co to proboha mělo být?! Nuda k uzoufání, která navíc tvrá tři a půl hodiny! Kdybych to nemusel hodnotit pro Scope, tak to po první hodině dávno vypnu, ale takhle jsem trpěl až do konce. Tak trochu jsem po celou dobu trvání doufal, že se něco změní, ale ne. Duo debilních policistů v městě plném více či méně mentálně i fyzicky retardovaných vesnických balíků, kde se dějí "záhadné zločiny", které ma na svědomí "zlo" či "ďábel", a to je VŠE! Snažil jsem se jak to šlo najít v tom hlubší smysl a nechat se očarovat atmosférou, ale to bych si asi musel něco šňupnout. Obsah tohoto filmu nestačí ani na desetiminutový kraťast. Miluju bizár, miluju ujetiny, jsem schopen najít zalíbení v lecčem, ale tahle záležitost se u mě zcela minula účinkem a tou úmornou stopáží, kterou jsem musel přetrpět, mě naprosto znechutila a vyvolala ve mně až vztek. Jednou, jen jednou jedinkrát za těch celých 200 minut, jsem se pousmál, a to na samotném začátku, kdy je záběr na krásnou krajinu s hromadou hnoje v popředí. Vzbudilo to příslib hořkého humoru, jehož náznaky jsem později cítil, ale vůbec nefungovaly. Co to všechno mělo znamenat? Měl to snad být nějaký pokus o zachycení bezvýchodnosti vesnického života? Nepovedlo se. Měl to být sentimentální film o dětství? Taky ne. Detektivka je stupidní žánr už z principu a tenhle výtvor jí nasazuje korunu stupidity honosnější než Komisař Rex. Tohle byl zatím nejhorší film z celého projektu Scope 50 a doufám, že nic horšího už nepřijde. (19.02.2015)

Zákeřná hravost. Tak bych stručně shrnul formu televizního projektu, který mne po 200 minut neskonale bavil, a to i za cenu, že hláška "zlo je mezi námi" čím dál tím více znepokojovala a v závěru zůstala nepopřena. Dumont vsadil na podvratnost, na kterou přistoupí jen někteří. Je otázkou, jak moc se chce posmívá, nebo ukazuje posměchy. Scéna v kostele je bravurní divadlo, objetí ústřední dětské dvojice krása. (13.07.2014)

Fráza "zmiešané pocity" nadobudla spolu s týmto snímkom úplne nový rozmer. Podobnú zlátaninu som dlho nevidel a pochybujem, že v blízkej budúcnosti uvidím. Momenty, kedy som mal sto chutí vypáliť tomu čistú päťku sa striedali s momentami na odpad! doslova z minúty na minútu. Záblesky výživnej komédie sú tu zmixované s pomerne realistickým rasizmom francúzskeho vidieka a nezmyselnými vraždami čudákov bez motívu a konečného riešenia. Individuálne šialenstvo takmer všetkých postáv v príbehu sa akosi nehodí do malebnej scenérie dedinky rovnako, ako šialené vraždy bez príčiny a vraha. Mne osobne z toho ostala v ústach odporná pachuť nechutnej filmovej omelety, na ktorú si podbradník druhý krát neuviažem. Ale za tých niekoľko komediálnych čili papričiek tie tri zaplatím... (25.05.2015)

Kamil Fila o tom někde napsal: „…film/televizní série Malej Quinquin od Bruna Dumonta, což je heslovitě řečeno velmi podivná detektivka s postiženými lidmi.“ A má pravdu, normální tam není téměř nikdo, jedině snad děti. A koně, krásní, bílí. Krávy už tolik ne. Normální není ani hlavní vyšetřovatel a jeho kolega. První trpí jakýmsi extrémním tikem a to se odráží i v jeho mluvě. Dává na střechu policejního auta majáček, přičemž tam již jeden fixní je, paráda! Už jen tohle mne hřeje u srdce. Když někdo neotvírá dveře, originálně si s tím poradí. Jeho posedlost ženami je značná. Jeho mladší kolega řídí policejní káru a jeho styl řízení je nezapomenutelný, hlavně rozjezdy má propracované - snad jen jednou neudělá svůj manévr. Tento kolega většinou zrekapituluje, co vše se již událo, zopakuje, že je to neuvěřitelné a tím jeho dedukce končí. Zopakování se hodí, např. veterinářovi není rozumět téměř vůbec. Je totiž taky mimo, ale profík. Vše se odehrává na vsi mezi sedláky a lidé jsou tam … poněkud degenerovaní. Alespoň někteří poněkud hodně. To mi divné nepřijde, u nás na chalupě v Lužických horách vypadají ti lidé ze statku stejně – těžko říct, co se za zdmi těch usedlostí děje. Ano, scéna v kostele je boží. A venku se dovíme, že naše budoucnost je v dětech. S přibývajícím dějem přibývá mrtvol a přestává to být taková sranda, k čemuž to na začátku svádí. Jsem rád, že se autoři nevydali cestou zobrazování zločinu samotného – zkrátka vraždy nevidíme, vidíme vždy policii, jak přijíždí na místo činu. A to chce kuráž, toto nevydojit. Rozhodně nejde o čistou detektivku, ani o čistou komedii, je tam prolínání do všech možných směrů. A láska mezi Quinquinem a Evou (hlavními dětskými hrdiny)? Je bezvýhradná a nad takovou není. Už dlouho jsem nebyl tak nadšen. (05.01.2015)