Obsahy(1)
Gabrielovi je šestnáct. Snaží se zjistit, kým je a kde je jeho místo v neustále se měnícím a komplikovaném světě. Vrací se zpět na Island z dvoutýdenního pobytu v Anglii, kde se seznámil a spřátelil s volnomyšlenkářským a rebelským spolubydlícím Marcusem, a všem připadá, že se nějak změnil. Řada nešťastných událostí, jakou je i sebevražda jeho nejlepší kamarádky Stelly, přinutí Gabriela k sebezpytování. To, co následuje, je spletí složitých a křehkých vztahů mladých lidí, kteří zápasí s vlastní identitou a vydobytím si svého místa v často neústupné společnosti. Po celou dobu se snaží poradit si s láskou, ztrátou, nenávistí, zradou, euforií, smutkem a nakonec, možná, s odpuštěním. (Zlín Film Festival)
(více)Videa (1)
Recenze (6)
Snímek Chvění je poměrně unikátní sondou do současné islandské společnosti. Soustředí se zejména na mladou generaci; kromě zachycení univerzálního tématu hledání identity dospívajícího člověka je i výpovědí o vyprázdněnosti života dnešních náctiletých Islanďanů, jejichž primární zábavou je sex a nezřízené popíjení alkoholu na večírcích a hlavními nepřáteli rodiče nebo prarodiče (nutno dodat, že problémy působí v tomto případě hlavně ženy a jediným jakýms takýms kladným dospělákem je Gabrielův tatínek). Kromě toho je ve filmu tematizována i další, vysoce aktuální otázka postavení přistěhovalců v islandské společnosti. (Uváděno 5. 6. 2014 v rámci projektu Skandinávského domu a Komorního kina Evald Severské filmové čtvrtky.) ()
Talentovaný režisér je celým jménem BALDVIN ZOPHONÍASSON. ()
Originální pohled na temné stránky dospívání v obstojném severském objetí, v němž se divákovi zalíbí. Koho by nezaujalo, když se na festivalu filmů pro děti (sic!) a mládež objeví film, který je přístupný až od osmnácti? Byť se povedená a doma úspěšná islandská prvotina (režisérova, scénáristů, většiny herců) Órói objevila loni ve Zlíně v sekci "Noční horizonty", byl to podle mě dramaturgický přehmat - totiž ne všechno, čemu se výstižně německy říká "Jugendfilm", je zkrátka filmem pro děti a mládež... Nicméně Órói je dobrý film. V tom, jak efektivně svým příběhem i zpracováním vystihuje (do značné míry univerzální) zákruty dospívání, je autentický, silný a jednoznačně přesvědčivý. I když snaha o autentičnost může někdy sklouznout k amatérismu a snaha o silné emoce k melodramatu, režisér se oběma rizikům úspěšně vyhýbá a v typické severské atmosféře pošmourných, deštivých dnů nenechá nikoho na pochybách, že velký (minimálně domácí) ohlas je zcela zasloužený (Órói shrábnul rovnou šest nominací islandských Oscarů - zvaných Edda - vč. kategorií nejlepší film, režie, kamera, herec a herečka). Severskou absurditu umně míchá s typickými místními jevy (alkohol, sebevraždy) a zároveň nechává místo pro lyriku (kdo někdy jel v depresi a v dešti autobusem, porozumí), což je ve výsledku vyspělejší a opravdovější koktejl než Skins, s nimiž je Órói srovnáván. A to i přes to, že islandský queer film vlastně nemá na co navazovat (nepočítáme-li průměrný Strákarnir okkar /2005/ nebo krátkometrážní Bræðrabylta /2007/). A tak snad nejsilněší výtku vůči Órói (roztříštěnost linií, množství postav) lze snadno odbýt tím, že režisér tak lépe vystihuje souvislosti a složitosti dospívání, kdy člověk taky neřeší vždy jednu věc, ale tisíc lidí a vztahů najednou. Mínus jedna hvězda za zbytečně popový soundtrack, bez něhož (či bez hudby vůbec) by se Órói klidně obešel. ()
Zajímavé téma, ale zpracování mě nudilo. Spousta vycpávek a rozvleklý děj. Škoda, dost jsem se těšila, a nadšené recenze slibovaly víc. ()
Především bych chtěl vyzdvihnout, že na GT máme další severský film, který je zásluhou Matt Bianco přeložen. Příběh běží v takovém poklidu, dalo by se říci, a severském chladu. Jakoby se v něm nic nedělo. Ale ono to "něco" je schováno pod slupkou nudného plynutí a člověk se musí dostat tomuto filmu pod kůži. Pokud se mu to nepodaří, chápu, že tím stylem snímek může naštvat kdejakého nerudného staříka ... 7676 ()
Galerie (22)
Photo © Kvikmyndafélag Íslands
Reklama