Bellflower

Bejt chlapem v postmoderní době není jednoduchý. Všechno se najednou relativizuje, a to včetně tradiční patriarchální společnosti, jejíž hardcore zbytky můžeme najít snad jen v těch nejzaostalejších oblastech západního světa. Nepomáhá tomu ani, že je většina vyspělých ekonomik jednoznačně orientovaná na služby a výroba se přesouvá na ultralevnou pracovní sílu v asijských továrnách. Mizí tak tradiční řemesla, manuální práce, která mužům po staletí pomáhala definovat se fyzicky i psychicky. Navíc dnes nikdo ani nemusí na vojnu. Výkvětem pánské části populace jsou metrosexuální manažeři nadnárodních korporací a starost o tělo se obecně přesunuje do estetické polohy ("chci dobře vypadat", ne "chci mít sílu"). Maskulinita dnes často znamená buď arogantní machovskou přetvářku, nebo se místo ní objevuje hipsterácká zženštilost, pasivní agrese geeků a nerdů neschopných se s kýmkoli přímo konfrontovat, případně pohodlnost maminčiných mazánků žijících i po třicítce u rodičů, "protože se to vyplatí." Má dnešní generace vůbec nějaké přirozené vzory, nebo se vše přesouvá do světa fikce? Budeme-li sledovat vývoj pouze v rámci kinematografie, uvidíme poměrně znatelný posun v tom, co to znamená být hrdinou. Jistě by podrobná studie zabrala mnohem víc místa, než je zde povoleno v komentáři, ale stačí se podívat třeba do 40. a 50. let, kdy v Hollywoodu dominovali přirození alfa samci jako Cary Grant nebo James Stewart. Také Conneryho James Bond se značně liší od toho nového Craigova, jehož postava podléhá objektivizování, tedy něčemu, co bylo vždy vyhrazeno spíše bond girl - dochází k průniku genderových rolí, k nejistotě. (To je možná důvod, proč někteří označovali nového Bonda za zženštilého - nejde tady o nějakou změnu charakteru, ale o změnu způsobu nazírání.) Dnes se dokonce zpochybňují i superhrdinové a ještě se tahle vlna "psychologického realismu", kterou představuje např. Nolan se svými Batmany, oslavuje. Tady se jednak odráží určité společenské tendence, ale zároveň se nadbíhá dnešnímu majoritnímu publiku - nerdům, kteří o sobě pochybují dennodenně, a lépe se proto s takovými hrdiny dokáží identifikovat. Případně se rovnou tematizuje i fyzická ochablost, jako např. v Captain America, a tyhle "power fantasies" jsou pak kompletní. Letos se objevily hned tři výjimečné filmy, které se touto mužskou krizí a únikem do světa filmů nebo videoher (=pohádek) každý po svém zabývaly. Sucker Punch byl velkým diváckým podvodem, který své (převážně nevědomě) misogynní publikum konfrontoval s vlastními návyky a stereotypy, Drive zobrazoval deziluzi "skutečného hrdiny", neschopného žít normální život, a nakonec Bellflower - intimní a drsná osobní zpověď. Film se chlubí svými záměrnými kazy a vystavuje na odiv svoji ušmudlanou, do-it-yourself estetiku, ale tahle rádoby cool (ale uvědomělá!) namachrovanost zcela smysluplně prochází všemi vrstvami Bellfloweru a největšího účinku dosahuje v uhrančivých halucinačních sekvencích. Ono zhlédnutí se ve filmových hrdinech je tady totiž o to tragičtější, protože do značné míry zůstává pouze imaginární. Jeden z filmů roku. (13.11.2011) (méně) (více)