Režie:
Evan GlodellScénář:
Evan GlodellKamera:
Joel HodgeHudba:
Jonathan KeevilHrají:
Evan Glodell, Jessie Wiseman, Tyler Dawson, Rebekah Brandes, Vincent Grashaw, Joel Hodge, Alexandra Boylan, Chris SnyderVOD (1)
Obsahy(1)
Dvaja priatelia strávia všetok svoj voľný čas budovaním plameňometov a zbraní hromadného ničenia v nádeji, že nastane globálna apokalypsa a otvorí cestu pre ich imaginárny gang "Mother Medusa". (Black3R)
Videa (4)
Recenze (116)
"Fucking hipsters" už mají i svůj film. Sochoking poznamenal, že ty "chujové" tam nechodí do roboty. Chodit do práce? "Too much mainstream!" Jasně hipsteři nepracují a dělají jenom samý COOL věci, tak schválně není hustý vyrobit si vlastní plamenomet? Nebo se zamilovat do potvory, která je vynikající v pojídání cvrčků? Co na tom, že se hipsteři neumějí prát, když přijde na konflikt rozbijou vám o hlavu flašku. To už je undergroš jako hovado. Scénář je prostě slabý (jestli jsem se o tom ještě nezmínil). Absence scénáře však nemusí nutně znamenat, že se mi film nebude líbit... Tady jde především o vizuál a hned na první pohled to je na filmu znát. Je evidentní jak se režisér Evan Glodell snažil být za každou cenu děsně "kůl", a ta okatost mi na tom vadí. Jednotlivé záběry jsou jako nezávislé části zajímavé, ale jako celek u mě nezabraly, tento film prostě nemá atmosféru. Má to jenom styl, což je vnější charakteristika, ta nejdůležitější vnitřní charakteristika tomu jaksi chybí - je to film, který nemá duši - což je v této kategorii filmů neodpustitelné. Někdo z toho možná bude hotový, ale já jsem na to neskočil. Velkým kladem je vyobrazení přátelství mezi hlavními protagonisty, to se mi dost líbilo. Dívky totiž přicházejí a odcházejí, ale přátelé s Tebou zůstanou. Je děsně sympatický, že si svůj režisěrský debut zacáloval režisér sám, ale co jako?! ()
Na tomhle filmu se mi nejvíc líbila atmosféra dvou naprosto rozdílných polovin. První půlka je taková pohodová romanťárna o tom, jak kluk (nevšedním způsobem) potkal holku, odjel s ní do Texasu a zamiloval se do ní. Ta druhá půlka je o tom, jak všechno jde do háje. Sem tam do toho máte snové sekvence (které působí rušivě a mě osobně spíše vadily), stavbu auta, které přežije apokalypsu a božskou Jessie Wiseman, která doufám prorazí do Hollywoodu. Nejen, že je pěkná, ale takovýhle výkon, klobouk dolů. Bellflower se může zdát jako film o ničem, ale je to vlastně pravý opak - je to film o všem. Což někdy může být stejně na škodu, jako film o ničem. Pokud tuhle větu chápete a rozumíte jí, tak se na film podívejte, měl by se vám líbit. Pokud ne… s tím už holt já nic nenadělám… 80 %. ()
Výborná, netradičná indie dráma o dvoch kamarátoch a ich postapokalyptických snoch. Tiež krutá a surová vízia vzostupu a postupného úpadku romantického poblúznenia. Darmo, láska a nenávisť mali vždy k sebe blízko. Musím pochváliť aj výborný filter farieb, kameru a hlavne prenádherný soundtrack, ten bol ozaj výnimočný. Záver moc nekomentujem. Dá sa to vyložiť viacerými spôsobmi, myslím, že Glodell tu chcel nechať dosť veľa na samotnom divákovi, nech si každý vyberie koniec, aký sa mu najviac páči. 85/100 ()
Bellflower je pořád v prvé řadě filmový debut a je to na něm vidět, především pokud jde o záběrování, občas nešťastnou inscenaci scén, nebo místy (ale opravdu jen místy) slabší scénář. Přesto se 90% své stopáže drží vysoko v úrovních velmi zručně odvedeného nezávislého indie a velmi dobře si hraje s charaktery, skvěle zvládnutým naturelem postav, nerdskými narážkami i sociálním přesahem. Funguje jako schizofrenní mozaika (kterou může být a nemusí), stejně jako prequel a zároveň spin-off k Šílenému Maxovi (kterým může být a nemusí) a navrch těžce diktuje atmosféru a emoce skrze precizně volenou hudbu (jejíž užití bych si představoval kapku jinak, ale to je čistě otázka režijního pojetí a jen idiotl by to mohl považovat za chybu). Veliká lahůdka se zdrcující katarzí, která dává naději v to, že nadějní a originální tvůrci ještě budou mít co říct... ()
Galerie (14)
Photo © Oscilloscope Pictures
Zajímavosti (7)
- Podomácku vyrobeným plamenometem s dostřelem 6 stop se režisér Evan Glodell mohl pochlubit už ve svých 12 letech. Zařízení mělo sklony k častým selháním a teplotním výkyvům. (Conspi)
- Autoři filmu Evan Glodell a Vincent Grashaw zastavili svůj majetek a na celý rok se nastěhovali do nebytových prostor, kde potom film vytvářeli. (Itar)
- Tylera Dawsona (Aiden) potkal režisér filmu Evan Glodell v roce 2003 během malého divadelního představení. Poté mu v návaznosti na jeho herecký výkon nabídl roli ve filmu, tehdy ještě ve verzi nasnímané ruční videokamerou, která se z větší či menší části odehrávala v Evanově bytě. (Conspi)
(Pozor. Tohle je záznam dívání, které zachycuje svébytnost filmu a dotváří ho tak; spolehněte se, že má potenciál, abyste ho mohli vidět krásný, a tohle si přijďte přečíst až potom, ještě se dosytit.) ** Mladí lidé, společné podnájmy ve stejné čtvrti, kluby, párty, touhy, strachy, pocity. Vypadají jakoby tuctově, zařaditelně, tihle "přátelé", ale ne, nejsou - mají v sobě příliš živou touhu po přetrhávání pout, aniž by věděli, jestli dovedou čelit bolesti a správně s ní naložit: nejen zakoušet, ale i budovat z toho zkušenost. A ano, zvrhává se to. ** Mladí lidé, mezi nimiž koluje ve variacích jedna pokušitelská věta: Tak to udělej. Udělejme to. Pojďme do toho. Uděláš to? Jo. ** Mladí lidé, kteří mají dost odhodlání spustit bez rozmýšlení cokoli, co si dovedou v tu chvíli představit (spolknout švába, vyměnit auto za motorku, urazit metrákového řidiče kamionu, vyspat se s někým, nebo s někým jiným, rozbít někomu hlavu, odjet do jiného města, jiného státu, všechno opustit, všechno si vzít, nalakovat si nehty, natáhnout kohoutek, sestavit plamenomet, totálně se zhroutit...), ne proto, že jsou tak silní, svobodní - naopak - protože ještě netuší, jak silní či slabí jsou, aby čelili následkům. Nejen aby si neublížili navzájem - tak, že něco nevratně poškodí. Srdce šoustáním za zády, mozek vystřelením z hlavy. Ale ani sami sebou si nejsou jistí. Kde je hranice, za níž už nevratně poškodí sami sebe, až příště řeknou, že do toho jdou? ** Na té větě, na tom, co spouštějí, si pokaždé teprve ověřují, kde mají hranice bolesti, zmatku, zkušenosti, síly, slabosti, strachu. Jsou to děti dneška, děti fyzikých možností, neteoretizují: konají rychleji, než myslí - reflektují až z fyzických vjemů, nejprve střílí, pak se dívají, a až potom vyhodnocují. A s každým dalším úkonem se můžou nevratně zmrzačit. Sebepoškodit. ** V první půlce se to něžně, skoro až pubertálně rozbíhá, dojemné první rande, ale žádná sladká romantika to není, jen se klubou zuby neznámého zla - toho, že v sobě neumějí pracovat se zábranami, předjímat - a kamera to ví a divák to cítí. Atmosféra z Lynchova Modrého sametu, jen ohnisko zla je blíž, překrývá se s nevinností, maže se dichotomie.) ** V půlce přijde jako Lynchova modrá krabička první krev a s ní roztříštění narativu: hrozba špatně vyhodnocujícího, rozbitého mozku. Děti to v hrátkách mezi sebou přepískly. Jedno je poškozené a stát se dál může cokoli. Stres, panika, nejistota. Všichni jsou ohrožení. A pořád je přitahuje pole rozšiřujících se zkušeností. Třou a dřou se o sebe dál. ** Polovinu z toho, co dál sledujeme, hroucení logiky ve zkratech, následky, modřiny, krev, si ochromený Woodrow "jenom" představuje, ztuha se učí predikovat, a je to sice zpětně úlevné, ale ne docela - nikdy předem nevíme, co a kdy je představa, a pak, domýšlení dějů a rozvíjení představ je také procesem poznávání, bolí to stejně, krev je krví, chtění ublížit je pomstou, skutek i v hlavě má reálné důsledky; to jenom že se krví vyteklou z představy člověku nezavřou možnosti, je to krvavá cesta zkušeností k reálné svobodě - nebo do pekla, protože pro slabou postavu je to totéž. A na konci filmu stále nevíme, jak silný Wodrow je. Víme jen, že má dál Aidena. ** Mezi těmi existeciálními zmatkáři, kdy každý je časovanou náloží, plynule působí jedna stabilní postava, totálně vyrovnaná, nenásilná, stabilizující celé okolí, s příznačným jménem Aiden (eidos, id, idea, idol, ideál), která ukotvuje rozvířený expresivní děj nestabilních a zpanikařených, ale svobodou činů jako můry k ohni smyslně přitahovaných dvacetiletých dětí na zkušené v reálném světě sexu a bolesti. ** Přidejte si vtip, konverzační i dějový, naprosto přesvědčivé herectví a neochvějně precizní kameru, expresivní temnou a zářivou přeexponovanou barevnost, estetické tváře a postavy a jako hlavní symboly dosažitelné vnitřní svobody plamenomet Šíleného Maxe a slavný Dodge Challenger 1970 (Vanishing Point, film o úniku ze společnosti) předělaný na silniční punkový raketoplán. ** Kamera působí jako všudypřítomná zvědavá moucha, dostane se všude, je dynamická a empatická, vciťující se do dynamiky pohybu, aktivně stopující a účastně posilující dění, které sleduje: jedním švihnutím je schopná následovat zblízka pohyb řadicí páky, a pak přehoupnout a z prostoru odněkud pod stropem auta civět na blýskavou bižuterii na zápěstí dívčí ruky čelící proudu vzduchu venku z okénka... Nebo uhranutě strmět ve vzduchu metr nad chodníkem uprostřed prázdné noční ulice a dívat se, jak se ve žluté soumračné cloně smykem v poloprofilu blíží zpomalený dodge a narůstá... ** A pokud to nevyznělo jasně, tohle je šťastný film, o intenzivní živosti života. ** () (méně) (více)