Modré světlo

Dva lidé sdíli zločin, dva lidé hledají intimitu. Individualita, osamělost, eutanázie...témata která šokovala diváky v Cannes. Potřeba kontroly nad životem, kterou Marian v první půlce filmu měla, se pomalu rozpadla. Styl filmu se na posledních deset minut mění, hudba, kamera, svět postav nabírá opačný směr, který otevřel mojí pusu dokořán. Nebyla jsem šokovaná, spíš zcela pod vlivem obrazu, proměny, interpretace herců, nechala jsem se zcela unášet. Z diskuze s režisérkou bylo zřejmé, že jejím záměrem nebylo šokovat. Dala vzniknout postavě, která je ve filmu pro druhé, pro své pacienty a jako člověk téměř neexistuje. Marian ke svým umírajícím pacientům cítí intimitu, navazuje kontakty s lidmi, kteří jsou uvnitř čistí, předstírat pro ně již nemá smysl. Symbolické umírání pod sprchou byl zatím nejintenzivnější vizuální atak festivalu. Co je přínosem skandálního filmu Modré světlo? Neromantizuje smrt, protože jak uvedla režisérka, smrt je podle ní děsivá a nemá být obklopena růžovým oparem. Dokonalost, kterou chci vidět znovu. (04.07.2011)

Pokud po mně někdo bude chtít tip na depresivní film, tak Code Blue bude patřit mezi ty první, které budu doporučovat. A nebo raději ne. Po celých zhruba 8o minut na mě totiž Marian působila tak zoufale, beznadějně, sebedestruktivně a Urszula Antoniak neponechala ani skulinku, odkud by na vás alespoň na moment vyzařovalo hřejivé teplo. A těch pár minut na konci, které mohly být tím minimem, byly mrazivější než smrt samotná a věřte, že asi tři minuty jsem se musela úporně dívat pouze na titulky, abych se alespoň vizuálně oddělila od šokujícího konce. Code Blue byl pohled smrti do tváře ve dvou podobách.....a obě byly tak děsivě reálné.... (20.08.2014)

V amerických filmoch často zastáva nemocničný pracovník zvláštne postavenie symbolu toho najčistejšieho hrdinstva - záchrany životov - ktorý je buďto využívaný k veľkým príbehom, alebo naopak zneužívaný k intímnemu vykresleniu rozpadu ľudskej osobnosti, neschopnosti pomáhať, prípadne ako útočisko pre uzavretého psychopata - to všetko v rámci zobrazenia tienistej stránky tohoto povolania. Urszula Antoniak si volí temnú stránku a chladne, minimalisticky až analyticky pristupuje k ústrednej protagonistke Marian, ktorá na nočných zmenách obchádza chodby a zákutia nemocnice, pričom nezriedka dáva pacientom posledné zbohom na ich ceste na druhý svet. Jej vnútorný chlad a uzavretie sa odzrkadľuje v nevľúdnom prostredí nemocnice i v samotnom využití stopáže filmu - prvých a posledných 6 minút neprehovorí hrdinka ani jedno slovo. Celý jej vnútorný vývoj je vlastne reflexívnou metaforou medziľudských vzťahov, vytrhnutia v obkolesení smrti, zvrhlosti a vyvrcholenia, v ktorom koliduje Marianina predstava s realitou. Pomalá a ťaživá skoro-artová atmosféra prispieva k dusivosti filmu. Bohužiaľ, je toho na malom priestore príliš veľa a často nevyužitého, zároveň sa nesúdržný dej ťažšie uchopuje ako celok a preto mu nie je jednoduché porozumieť. Zrejme by si to želalo vidieť viac krát, ale na to nemám odvahu. Zároveň som však toho názoru, že u tak "obyčajného" filmu by sa malo porozumenie dostaviť už po prvom raze, a preto si nie som istý jeho prínosom. 60% (20.09.2014)

Další sonda do zakoutí lidské duše. Krutá, syrová, možná i bezcitná. Tohle všechno tvoří těchhle zhruba 80 minut, které se zdráhám nějak smysluplně popsat. Je pravda, že už jsem něco málo viděl, ale i tak lapám po dechu. Zhruba v 50 minutě jsem myslel, že už mám všechno za sebou, ale konec ten to ještě všechno přebil. Naprosto a totálně, se vším všudy. V tu chvíli původní čtyřka letěla do odpadkového koše. Nemohl jsem jinak, tahle depresivní nádhera, se skvělou Bien za to rozhodně stojí. (27.06.2015)

Možná to bylo okamžikem, ale úvodní obraz umírajícího starce v mukách, mě rozplakal! Připomněl mi starodávné nástěnné malby, v nichž jakoby byl zavřený život! Paradox! Celý život směřujeme ke smrti, nezastavitelně. Urszula Antoniak upustila od "pánbíčkářskch" keců, utlumila moment, kdy dochází k smíření a tiše napadla Smrtku zezadu kladivem! Expresivní děd v mukách byl jedním velkým omamným prožitkem, ale taky posledním rozloučením, neb se film zlomil v půli a tvrdohlavě zabořil hlavu do písku - rádoby tvrdá kontroverze film zničila. Smrt nebyla už hlavním tématem, snad vstoupila do té otravné postavy, a expresivnost byla v háji. Těžko říct, jestli je na podobný film dnešní svázaná společnost připravená. Na smrt se taky člověk nepřipraví - a hle! mámě tu další rozvíjející myšlenku... :) (11.07.2011)