Cesta smrti kapitána Scotta k jižní točně (Velké bílé ticho)

(1001) Dokument na mě působí hodně moderně, ale snad ještě víc nadreálně. Myslím si o sobě, že jsem dospělá, emocionálně zralá a docela chytrá dívka, ale přesto jsem pár dní po shlédnutí seděla strnule doma na gauči a slabým hlasem svojí sestře říkala: "Mně je vážně líto, že tam ti chlápci umrzli." A potom jsme se spolu dívaly na tučňáky. (19.01.2014)

Výborný dokument zobrazující expedici na jižní pól. Krásně nasnímáno, ozvučeno, vtipně a poutavě odvyprávěno. Z odlehčené polohy (první dvě třetiny filmu) bez větších problémů přechází i do polohy vážnější a dramatičtější – opět naprosto s přehledem, kdy si dokument vystačí i s několika málo záběry. Ve zkratce dokument, který mě dokázal zaujmout, rozesmát, i rozesmutnět. Nad hodnocením tentokrát nemusím moc dlouho přemýšlet. (24.03.2015)

Posledná polhodina filmu je impozantná, emocionálne nabitá a má v sebe správne napatie. Aj napriek tomu, že z dejepisu vieme, že prvým polárnikom na Južnom póle bol napokon nór Amundsen. Práve táto skutočnosť bola nepríjemným prekvapením pre Scottovu výpravu a to znechutenie a sklamanie, že ich niekto predbehol o jediný mesiac, malo fatálne následky pre celú výpravu. Preto sa mi zdala posledná tretina filmu najlepšia. To ostatné bolo trochu zdĺhavé, aj keď vobec nie nudné. Príliš veľa času sa venovalo životu zvierat a trochu mi to pripadalo ako prírodopisný film. Našťastie to v mnohých prípadoch zachránil vtip ( naháňanie tučniakov ), alebo dramatické scény ( lov kosatiek ). Takto sa dramaturgicky javí celý film trochu rozháraný. Ale to tvorcovi odpúšťam vzhľadom k dobe vzniku filmu a okolnostiam nakrúcania. Horšie to už dopadlo z následnosťou scén, v 2-3 prípadoch bol strih nezvládnutý. V každom prípade si treba film pozrieť, nehovorí totiž len o neochvejnej túžbe po dobývaní odľahlých miest na Zemi, ale aj o profesionalizácii filmového umenia ako takého. Druhý komentár. (13.12.2013)

Strhujúce dobrodružstvo objavovania môže byť zároveň zábavno-náučným prírodovedným dokumentom o tučniakoch, tuleňoch a čajkách. Dokument z nemej éry tým prekonáva množstvo povojnových nasledovníkov. Tí prírodopisní sa až príliš často tvárili (a tvária) veľmi vedecky, či apelatívne (neustála potreba človeka na niečo upozorňovať, pred niečím varovať). Dobrodružné cestopisy zase nesú v sebe veľmi veľkú dávku seba prezentujúcej márnomyseľnosti, či už vo forme "obetavej pomoci chudákom domorodcom" alebo túžbe prekonať ľudské hranice možného. Veľké biele ticho to má v sebe tiež, ale v nerušivej miere. Nezaťažuje tým celý dokument, naopak ten sa venuje skôr spôsobu prepravovania nákladu, uchvacujúcich záberov na prvé ľadové útvary v mori, či na obrazce zamŕzajúceho mora, pripomínajúce japonské dekoratívne kamenné záhrady a životu zvierat, či už na lodi (kone, psy) alebo vo voľnej prírode. Reštaurovaná kópia ponúka dokonalý, ostrý obraz. Jediná výhrada smeruje k nadbytočne dlhým medzititulkom. Menej je niekedy viac a v celkovom hodnotení to stálo tento výnimočný film jednu hviezdičku. (21.12.2020)

„Všimněte si, jak opatrně se tato samička vrací ke svým vajíčkům nevěda, že moje kamera a já opravdu nejsme tak špatní, jak vypadáme.“ Normálně se tomuto typu dokumentů snažím spíš vyhýbat a v případě Velkého bílého ticha, který je navíc němý, jsem k filmu přistupoval vyloženě s nechutí, i navzdory vysokému hodnocení. Chyba lávky! Celý dokument mě ohromě bavil. Záběry byly velmi zajímavé (líbilo se mi líhnutí racků ale třeba i život pod stanem), tónování jim ještě přidalo na poutavosti, ale naprosto nepostradatelnou součástí filmu je jeho komentář. Ten je poučný a přitom nenudí, snaží se diváka co nejvíce přiblížit roli spolucestovatele skupiny (oslovování publika, řečnické žádání o svolení něco ukázat apod.-to je ohromné plus na rozdíl od mnoha současných, „odosobněných“ dokumentů). Diváka se snaží zaujmout i ukazováním způsobu natáčení a krom čistého zkoumání a pozorování obsahuje i momenty „oddechu“, které nabízí něco pro zpestření (tancování a box, skákající kočka, fotbal, představování psích týmů atd.). A nutno dodat, že jsem u filmu i mnohdy od srdce zasmál (nejvíce mě bavil život tučňáků popisovaný „naším“ výrazivem). Oproti tomu směrem ke konci snímek silně zvážní a zainteresovaný divák se skoro až zoufale snaží skupince pomoct prodlužováním kreslené čáry co nejdál, bohužel samozřejmě neúspěšně. A ten patos, na který nakonec dojde, není ani trochu otravný, vlastně jde o velmi ojedinělý případ, kde je naprosto ospravedlnitelný. Na dokument budu raději vzpomínat díky jeho zábavnějším částem, nicméně celkově je vysoce kvalitní a tomuto faktu bude odpovídat i moje hodnocení. „Bohužel, tyto norské sněžnice, zvané lyže, byly jediné věci ženského rodu, co jsme v průběhu dvou let viděli.“ (01.06.2015)