Jiro Dreams of Sushi
Jiro Dreams of Sushi
Obsahy(1)
Dokument o 85letém muži, který se své práci věnuje naplno a přes sedmdesát let dělá ve své malé restauraci sushi. Jeho restaurace se nachází v metru a i přes to, že je pouze pro 10 lidí honosí se třemi Michelinskými hvězdami. Jiro je na sebe příliš tvrdý a není nikdy spokojen, stejně tak je přísný na své syny z nichž jeden po něm bude muset jednou restauraci převzít. (HelloNiky)
(více)Videa (2)
Recenze (62)
Osobně musím říct, že na mně větší dojem zanechal druhý dokument letošního festivalu Eigasai (Esence Japonska), ale tohle byl taky skvost mezi dokumenty o japonské kuchyni. Když u šéfkuchaře Džiróa vidíme to zapálení pro věc, a jak výbornému suši v podstatě věnoval celý život (a do dnes věnuje - koukala jsem se, že stále ještě ve svých devadesáti letech onu restauraci vede), tak se neubráníme pocitu velké úcty. Na druhou stranu může Džiró působit svým přehnaným perfekcionismem jako pošuk. Ono je to však relativní - v jeho případě totiž ten perfekcionismus nepůsobí jako přehnaná námaha, ale jako ryzí radost ve formě životního údělu. (Viděno v rámci Eigasaie 2016.) ~(3,5★)~ ()
V úvodu jsem chtěla napsat, že se jedná o obyčejný dokument popisující život a především práci neobyčejného muže. Ovšem spletla jsem se, rozhodně se nejedná o obyčejný dokument, spíše o výjimečný počin, který ve své podstatě působí až dojemně skromně, i když může být rozhodně na co pyšný. I přesto, že nepatřím mezi velké milovníky sushi, naprosto mě uchvátil způsob jejich přípravy, pomalé pohyby, naprostá propracovanost a troufám si říci i téměř dokonalost, která je s jejich přípravou spojena. Lituji jen jedné věci a to, že jsem tento snímek neviděla tak o půl roku dříve. Jsem si naprosto jista, že by mi zvědavost nedovolila, abych si malou restauraci nacházející v tokijském metro a ověnčenou Michelinskými hvězdami alespoň zvenčí neprohlédla, když jsem v létě Tokio navštívila... ()
´... Jiro sní o suši ..... Jiro sní o Suši ... Upřímně, ze začátku to na mne trochu působilo, jako kdyby jen rozdával laciné rozumy, které za moc nestojí, jenže, pak přišel zlom, čert ví proč, jestli je to hudbou, samotnou podstatou páně Jira, nebo jen a hlavně krásně zprostředkovaným pohledem na duši starosvětského Japonce.. Což je na západní, Americký pohled relativně majstrštyk, protože tu není žádný otravný glosátor, který se cpe do dění a celý film jen krásně a lehko plyne. Náhled na malou suši restauraci je to vskutku skvělý. Navíc je tu opravdu skvěle vybraná hudba, která v kombinaci některých scén a neskutečné kamery nabízí zážitek hodný plátna kin (příprava surovin, nebo nebezpečně podmanivě magoroidní scény z rybího trhu). A na konci vám ani vyprávění Jira nepřijde zas tak úplně prázdné a prvoplánové... Kdo ještě neviděl, jak se "masíruje" chobotnice? Hibaj koukat. ()
Důrazně nedoporučuji všem milovníkům suši! Velmi pravděpodobně by po tomto měli tendence utratit veškeré rodinné celoživotní úspory za cestu za jednou večeří v restauraci bez záchodků v tokijském metru. Pokud však suši nikterak neholdujete, tak se bez obav podívejte, protože jde především o pojednání o starosvětské japonské nátuře, která skrze naprostý smysl pro detail a neskonalou pokoru vždy míří vstříc neustálému zlepšování sebe sama. A to i navzdory tomu, že jste již po desetiletí zdaleka nejlepší ve svém oboru. Ovšem poslechněme si co na tento výjimečný dokument o "filozofii suši", kterak ji praktikuje rodina Ono (v čele s Jirem, který to dotáhl až do sci-fi komiksu kulinářského dobrodruha Bourdaina) v jedné značně specifické tříhvězdičkové michelinské restauraci, říkají naše kuchařské celebrity? Zdeněk Pohlreich: No to sem voe nežral. Na to přímo před tebou šmatá těma svejma nemytejma hnátama a ještě ti drze čumí z pár cenťáků přímo do držky jak žereš! Jiří Babica: Tak zajímavý, to jo. Ale zbytečně hogo fogo kvalitní suroviny. Já bych tam dal na tu rejži kečup a párek. A ostatně místo tý rejže a párku taky kečup, protože kečup s kečupem se krásně chuťově propojí a je to mňamka, kterou si můžete dopřávat každej boží den. Jaroslav Sapík: Výborné! Delikatesní! Ale kde je hlavní jídlo se šesti? Kde je pívo na zapití? VydroBoušek: Je to morous, neumí česky a navíc to ani není vaření, vždyť to podává syrový. Ale musíme uznat, že zábavná aktivita masíruj si hodinu svou chobotnici byla nejlepší v tomto týdnu. Takže 5 bodů, ale na vítězství to nestačí a vyhrává tedy Jarka z Velké Bíteše se svojí šmakózní svíčkovou z konzervy. Roman Vaněk: To se mi nějak nezdá. Deset let tvrdé každodenní dřiny, aby si učeň osvojil aspoň základy? Tss, žabaři… To my v Prakulu ho to za čtyři tácy naučíme za pět hodin! ()
Sushi miluji, stejne jako Japonce. Tento americky dokument je ale natolik dobre zpracovany, ze by me zaujal, i kdyby pojednaval o pekarstvi nekde v Poreci. Nepochybuji, ze Jirova restaurace, ovencena tremi Michelinskymi hvezdami ma tuto pochoutku na nejvyssi urovni a ja mohu jen se slzou v oku sledovat film s vedomim, ze toto sushi nikdy neochutnam:-). Presto, ta priprava a servirovani umocneno vybornou hudbou dava tusit, ze se jedna o mimoradny zazitek. Poucna a zajimava je i filosofie, jakou Jiro ve filmu prezentuje. Nejlepsi je, jak rika o tom, ze nektere kousky ryb se kvuli cerstvosti hodi jen v urcitou hodinu a to maji more par kilometru od restaurace... Tento film by povinne meli videt vsichni majitele, provozni a kuchari nasich stravovacich zarizeni, zvlast tech, co se pul sichty hrabou v mrazaku a sahaji po vegete a masoxu... ()
Galerie (7)
Photo © Magnolia Pictures
Reklama