Reality Show

Reality show vychádza z talianskeho neorealizmu, i keď sa ale dá skonštatovať, že ak zasadíte svoj film do takéhoto prostredia a s takýmito postavičkami, tak sa z toho neorealizmus stáva automaticky. Máme tu Neapol, lenže z neho vidíme iba jedno námestíčko so svojráznymi figúrkami ako z Felliniho filmov. K tomu všetko je oproti 40. a 50. rokom pestrofarebné, gýčové, ale stále husto uveriteľné. Až sa človeku prediera na myseľ, aj vďaka polodokumentárnemu štýlu a dlhým záberom s prepracovanou mizanscénou, že samotný film je reality show konkrétnej skupinky ľudí a kamera a divák v kine spoločne s ňou sa stáva jej stalkerským pozorovateľom. Škoda, že Big Brother je už fenoménom nedávnej minulosti a tak film z roku 2012 bude pôsobiť dnes v slovenských kinách akoby už trochu po sezóne. 70% (18.07.2018)

Italský temperament, extravagance, touha po slávě, nízké cíle a nutnost uživit rodinu tvoří základní charakterové znaky rybáře Luciana, který se jednoho dne na nátlak své nejmladší dcery rozhodne přihlásit do Big Brothera. Konkurz, kterým se zpočátku jen snažil udělat radost svému potomkovi, se pro něj ale postupně stává veškerou náplní života. Luciano totiž začíná propadat touze dostat se do televize za každou cenu a navíc začíná věřit, že o něj producenti pořadu skutečně mají zájem. Reality Show je zvláštní ukázkou toho, kam až může zajít obrácený Orwellův 1984, tedy svět, ve kterém někdo nejen paranoidně věří, že je jinými pozorován, ale i po tom vlastně touží. [47th Karlovy Vary International Film Festival] (05.07.2012)

[47th KVIFF 2012] Přemýšlím, jestli jsem za posledních X let viděla nějaký jiný italský film a asi ne... Možná to budu muset změnit, protože film Reality byl vážně hodně dobrej. Ačkoliv jednu připomínku bych měla, i když za to hvězdu nestrhnu: zkrátit o 15 minut a nemělo by to chybu. Děj Reality je v podstatě takovej mix George Orwella se Stephenem Kingem. Snad všichni jsme někdy nějakou reality show typu Velký bratr/VyVolení viděli, takže není tak těžké si představit, co účastníky show čeká. Těžko uvěřit, že se na účast v takové soutěži někdo může tak těšit. Díky tomuhle snímku ale pochopíme. Jedná se totiž o stejný pobláznění mysli, jako když se do někoho zamilujete, když se na něčem stanete závislí apod. Stát se to asi může úplně každýmu. Aniella Arena (postava Luciana) jsem viděla asi poprvý, ale nedokážu si do hlavní role představit nikoho jinýho. Zkrátka skvělá sonda do měnící se psychiky člověka, který touží účastnit se nejznámější reality show a kvůli tomu se z něj pomalu stává blázen. Divák samozřejmě musí trochu přetrpět neustále křičení, řvaní a hádky, ale přece jen - jsou to italové - dá se to čekat :-). Touha po slávě a zejména po vysněném životě, která pomalu ničí průměrného pracujícího člověka a otce rodiny; proměna povahy; klasická italská rodina a její způsob života; ... to vše je Reality. Na jednu stranu nepředstavitelná situace, jenže komu se někdy nestalo, že by si nevysníval vzdušné zámky? A jak tlustá je hranice mezi pouhým sněním a bláznovstvím? (15.07.2012)

Reality show famózním způsobem oživuje tradici žánru commedia all´italiana. I zde je vytvářen podmanivý svět temperamentních figurek a barvitá sousedská komunita, v níž se všechny problémy řeší kolektivně a pokud možno s co nejvyšším vypjetím hlasivek. Navíc je vzkříšen i pitoreskně-surreálný mikrokosmos Felliniho komedií, jenž se obdobné problematice médií a důsledků masové kultury rovněž v několika filmech či alespoň motivech zabýval. Rozhodně se nedá říct, že by Garrone jen vytvářel pouhou napodobeninu dávných vzorů a násilně je aplikoval na současné téma. Inspirace pro něj není mrtvě přejatým prověřeným modelem, ale nedílnou součástí naprosto vyváženého celku. Fascinuje již jen Garroneho schopnost přenášet diváka do masových scén přeplněných postavami a barvitými ději, aniž by se změnily v prázdné panoptikum. Přitom suverénně pracuje s dlouhými záběry ruční kamery, jež svoji těkavostí a návratnými pohyby vytvářejí dokonalý přehled o ne zrovna přehledném okolí a zároveň navazují na psychologii postavy. Dalším a ještě působivějším dokladem talentu tohoto italského tvůrce je schopnost, s jakou dokáže téměř každou scénu zaplnit zároveň humorem a familierní ukřičeností a přitom otevírat stavidla teskného spodního proudu, v němž již lze tušit blížící se tragédii postavy a prožívat těžko definovatelný pocit melancholie. Toto dvojznačné působení lze zachytit již v úvodním svatebním reji, který končí odletem vrtulníku za náhlého ticha a v atmosféře prodlužujících se podvečerních stínů, při návštěvě studií Cinecittá, kde zlatavé světlo a práce kamery přenášejí pocity prchavého štěstí a opojné iluze, i v hravě nevinné scéně z rodinné návštěvy akvaparku, kde pod základní humornou situací prosvítá první náznak vnitřního zlomu. Obdobných scén je celá řada a jejich vyznění silně přispívá i neprvoplánově uvolněná a rozjásaná Desplatova hudba, jejíž podmanivost mě přinutila dokoukat závěrečné titulky až do konce. Vše korunuje fakt, že všechny postavy ztvárnili neherci či naprosto neznámí divadelní herci - například skvělý představitel hlavní postavy předtím hrál pouze ve vězeňském divadelním souboru. Reality Show každou další minutou nabývá na hořkosti a daří se jí vytvořit silný obraz člověka, jehož současná hegemonie médií vytvářející umělé sny a životní cíle zažene do slepé životní uličky. Závěrečný obraz toto téma dovádí k silně výmluvnému symbolu, z nějž již nezaznívá nic než smutek a bezbrannost. Není už jen naprosto přirozené a neokázale podpovrchové dosažení tohoto posunu v celkové náladě snímku známkou režisérského mistrovství? (02.07.2012)

Paranoiu vyvolávajú nie reality show, ale skôr bežne spoločenské mechanizmy, ako je práca, štruktúry riadenia a vedenia podriadených, mediálne pokrytie udalostí, internetové spravodjastvo, spamy a správanie sa bezpečnostných zložiek štátu. Pop-kultúrne udalosti v štýle dnes už odoznievajúceho Veľkého brata majú slúžiť k zmiereniu sa s životom v kontrole a zároveň k docieleniu emócií u tých, ktorí tieto súťaže pravidelne sledujú a nedokážu si ich zabezpečiť z vlastných vzťahov či zážitkov. Čiže k bežnému oblbnutiu. Garrone ponúka pomerne prvoplánovú satiru o zblbnutí konkurzom do prehnane absurdných rozmerov. Alebo ako úspešný predavač rýb k virtuálnej realite prešiel a zmysel pre realitu dňa opustil. Zdanie silného príbehu bežného človeka z ulice satirickosť z príbehu nevyhnala. Natoľko sa to snaží byť realistické, až je to také nemastné-neslané. Film postráda silné emócie, ponúkne síce zopár obstojných záberov, ale okrem nich je to len sivý priemer, ktorý s Felliniho dielom má spoločné hádam len to, že je to talianske. (19.11.2012)