Válec a housle

Strety dvoch rozdielnych svetov - dospelého a detského - vo veľmi citlivom prevedení. Spočiatku som si myslel, že ma čaká zbytočne naťahovaná a sentimentálna sonda do duše ruskej spoločnosti. Kupodivu to tak nebolo. Tarkovskij sa pozerá na svet detskými očami a celé vnímanie toho čo je správne, čo nie, je tu vnímané hlavným hrdinom Sašom. Sergei - vodič válca je zase akýmsi mentorom a spriaznenou dušou. Títo dvaja sa jeden deň stretnú a zistia že si majú veľa čo povedať aj predať. Film má svoje slabé miesta ale má aj svoje čaro, ktoré sa mu nedá uprieť. Či už sa jedná o krásne podané herecké výkony, alebo práca s kamerou, alebo hudba a hlavne ústredný husľový motív, ktoré krásne dotvárali rušnú atmosféru mesta, ktorá sa striedala z pokojom zapadnutých uličiek a obytných častí. Nie dokonalý, ale rozhodne zaujímavý film. (21.06.2011)

Film s úžasně socialistickým nádechem - chvílemi jsem dokonce čekala, že z toho vyleze nefalšovaná agitka o svědomitých dělnících a podvratných živlech v podobě muzikantů. Nakonec z toho byl vcelku úsměvný filmeček s pěknými záběry, "roztomilým" klučinou v hlavní roli (na facky) a...sakra, tohle že natočil Tarkovskij?! (15.11.2006)

Veľmi milý film, kde cítiť, že režisér to s deckami pred plátnom vie, respektíve že má na natáčanie s nimi talent aj nervy. Valec a husle, či skôr husle a valec, takto by sme mohli nazvať jednotlivé epizódky filmu. Po skúške na husliach a dobrodružstve na parnom valci nasledujú ešte ďalšie a vtip Tarkovského stále neopúšťa. Škoda, že tento materiál nebol využitý ako základ nejakého neskoršieho detského seriálu, čo by bolo ďalej, by ma veľmi zaujímalo. Možno aj preto, že film má skôr akýsi filozofický koniec a necháva veci otvorené. (30.07.2017)

Tak trochu italský neorealismus na sovětský způsob. Aspoň do té míry, že mi ústřední dvojice a jejich chemie připomněla slavné Zloděje kol... Tím však podobnost končí, jinak už ve zdejší středometrážní podobě Tarkovskij naplňuje svůj, v budoucnu zcela dovršený, potenciál. I přesto, že se příběh odehrává částečně v dělnickém prostředí, nemám pocit, že bych sledoval dílo, které by bylo jakkoli poplatné tehdejším požadavkům shora. A co se týče roviny vztahů mezi dětmi, je příjemné stále a pořád objevovat další snímky, které popisují tuto sociální skupinu (a pro mě i součást neustále živých vzpomínek) s příklonem k realitě, a ne k idealismu. Stejně jako u pozdější Tarkovského tvorby i zde je vznešeně pracováno s obrazem, jakkoli by někdo mohl oponovat, že odrazy v zrcadle, respektive v louži jsou manýristického charakteru... Pro mě jsou však, co se konkrétně tohoto díla týče, ozdobou (aneb - jak napsal Jaromír Blažejovský ve své disertační práci "Spiritualita ve filmu" - lyrické ornamenty). I přes aktivní zapojování do projekcí klubového charakteru nemám v sobě kus básníka, držím se spíš při zemi a k těm, kdož se svojí tvorbou vznášejí nahoře, spíše vzhlížím. Proto mě toto dílo zaujalo mnohem více, než Tarkovského celovečerní prvotiny, viděné svého času na velkém plátně kina Scala. 90% (27.09.2020)

Asi nejsrozumitelnější ze všech Tarkovského filmů (když pominu jeho první dva studentské filmy.) I když se sám Tarkovský bránil označení poetický, tento příběh má v sobě tolik poetiky, že mi přípománá Vláčilův ranný film Skleněná oblaka. Velmi sugestivně podaný minipříběh, epizodka ze života malého chlapce a dospělého muže. (04.08.2017)