Nostalgie

„Poezie se nedá přeložit.“ Stejně, jako nelze pochopit i třeba obyčejný vtip, nepatří-li člověk sám k zemi (kultuře) ve které vznikl. „Co je třeba udělat, aby se dospělo k porozumění?“ Vždyť kontakt se navazuje docela snadno. Určitě jsem nedokázala zcela pochopit a docenit tenhle krásný a zároveň smutný, poetický film. Ale už kvůli závěru se svíčkou, se na něj podívám znovu. Přenese-li se zapálená svíčka přes bazén svaté Kateřiny, stane se zázrak. (18.09.2005)

Poslední týdny jsem přímo zabořená v literatuře českých exulantů a jejich niterných pocitech zoufalství z toho, že jsou všude jinde, jen ne doma. Někteří svou bolest na stránkách přímo vyřvou, jiní se stáhnou do sebe. Tarkovský toto téma zpracovává po svém. Snové pasáže se střídají s reálnými a nekonečné obrazy se vlečou stále dopředu (až je to k nevíře, že se ten obraz hýbe...dokonce se tam i mluví...). (12.07.2005)

Po Zrcadlu druhý Tarkovského vrchol, podle mého soudu. Nevím, který z nich je ten vrcholnější. Obrazově nádherný film s nádhernými dlouhými záběry, s niternými dialogy, s nádhernou hudbou, s geniálním Olegem Jankovským v hlavní roli. A tentokrát z Itálie. Vůbec to není naškodu, na italštinu si člověk rychle zvykne a jelikož má celý film ruskou atmosféru a nese Tarkovského nezaměnitelný rukopis, ani mu to už časem nepřijde. Je to zkrátka ruský film. Stejně jako v Zrcadlu a ve Stalkerovi, diváka co chvíli oblaží nádherné obrazy, třeba všelijaká zátiší a zákoutí s prvkem tekoucí či kapající vody. To nejlepší však přijde v závěru. Nezapomenutelný závěrečný obraz symbolického prolnutí se Evropy, Ruska i hrdinova dětství je druhým nejkrásnějším záběrem, který jsem kdy ve filmu viděl. Tím prvním je totiž předchozí bezmála desetiminutová scéna s Olegem Jankovským a svíčkou v Bagno Vignoni. Tyhle dvě scény jsou pro mě jakýmsi resultátem všeho, čím mě Tarkovského tvorba tolik oslovuje. (25.02.2013)

Česká televize končí svoji recenzi větou: Jediným určujícím interpretačním klíčem tohoto navýsost niterného filmu tak zůstává jeho název. To je samozřejmě "blbost v blbosti". Kdo chce dešifrovat Nostalgii, měl by si přečíst esej Sørena Kierkegaarda "Nemoc k smrti", kde je nostalgie uváděna pod přesnějším pojmem "zoufalství". Ostatně Tarkovskij a Kierkegaard mají k sobě blíže, než je možná na běžný pohled patrné. Jejich existenciální filosofie se vyznačuje podobnými rysy, byť jinými než u Sartra nebo Becketta. Porovnejme třeba: Může-li si člověk sám nad sebou zoufat, znamená to, že si uvědomuje, že má já; a zoufá si nad ním, ne nad pozemskostí či nad něčím pozemským. (07.02.2024)

Film, ktorý treba vidieť minimálne dvakrát. Trakovskému sa podaril husársky kúsok. Jemu sa totiž podarilo zobraziť Taliansko ako Zónu. Asi z toho Taliani veľkú radosť nemajú, Nostalgia rozhodne nepôsobí ako reklama cestovnej kancelárie. No a teda ak sa tu Tarkovskij vyjadruje pomocou obrazu a množstva symbolov, ako má vo zvyku, tak mi nedá spať onen nápis na stene 1+1=1. Sovieti vymysleli rovnicu 1+1=3, kde dva nesúvislé obrazy dostali spojením nový význam, ako by to fungovalo v takomto prípade, je ťažšie určiť. Obrazy majú každý jeden význam a spolu majú ten istý význam? Kľúčom sú teda symboly. Voda vs. oheň, história vs. prítomnosť, domov vs cudzina, hudba vs. maliarstvo vs. poézia vs. architektúra, realita vs. predstava, atď. (08.04.2015)