Zahrada slov

Šinkaiova devíza ve stopro deštivém hávu nádherné zahrady v ultra realistické animaci. Tak přesné, že jsem našel na mapách adresu čtvrtě snímaného mrakodrapu a přilehlého parku s altánkem. Shinjuku Gyoen - National Garden. Na náš středoevropský mentál ke konci možná až příliš sentimentální, avšak pro Japonce osvobozující přiznání svých niterných, nešťastných pocitů. 70% (21.09.2023)

Trochu mi tento film připomněl Hotarubi no mori e. Ne že by si ty filmy byly nějak zvlášť podobné, ale měla jsem z nich podobný pocit. I když Kotonoha no Niwa nemá tak silný příběh. Zato ale má nádhernou vizuální stránku. Těch mých 5* sice není úplně nejsilnějších, ale dát jenom čtyři mi přišlo málo. (01.06.2013)

Ach, Makoto, Makoto! Proč jsi, Makoto? Ani jsem ti nechtěla psát, ale... Ach, Makoto, proč jsi vysedával v zahradě prázdných slov a nás, své věrné, odměnil vizuálně vyňuňanou, žel plytkou, hysterickou zbytečností na úrovni anime seriálu? Ty, jemuž stačila minuta a půl, abys přesně zachytil to třepotání v lidském nitru, kterému říkáme láska? Ty, jenž jsi osudově rozdělil blížence pod rozkvetlými sakurami? Ty, jenž jsi přišel s romantikou, která nedává, aniž by od diváka něco vyžadovala? Zpátky k Macu, Makoto, a ještě jednou a s citem! (31.07.2013)

„PRÁVĚ SIS POMYSLEL, CO TO JE ZA DIVNOU ŽENSKOU, ŽE JO? TO JE V POŘÁDKU, KONECKONCŮ, JSME JEN LIDÉ. KAŽDÝ Z NÁS MÁ SVÉ VÝSTŘEDNOSTI…“ Do Tokia právě přišlo červnové období dešťů. Patnáctiletý Takao má déšť rád, a tak při cestě do školy, v přestupní stanici Šindžuku, sejde z cesty do školy a zajde do městského rozlehlého parku. A zde, v altánku, se seznámí s mladou ženou, popíjící pivečko a zakusuje ho čokoládou… » Co se mi líbilo: 1) Animace. Jde o úžasnou podívanou. Největší téma si nechám do samotné části popisu, nicméně co tento film vynáší tak vysoko jsou drobné detaily; odpadávající zbytky křídy při psaní znaků na tabuli, všeobecné odrazy světel nebo automobily a jejich pohyb na silnici. Stíny a jejich proměnlivost tu hrají taktéž zásadní roli. 2) Hudba. Mluvím především o té podkresové. Tentokrát ji netvořil pan Tenmon, nýbrž pan Kašiwa. A abych řekl pravdu, volba klavíru jako ústředního hudebního nástroje filmu jen prospěla. Pan Šinkai si hudebního skladatele vybral velice moudře. Jako ukázku vybírám Silent Summer. Jen je škoda, že se v dalších jeho filmech už nevyskytuje. 3) Hlavní hrdina. Na to, že mu bylo pouhých patnáct, si získal můj zasloužený respekt. Vytyčil si cíl v životě a tvrdě pracuje, aby se zlepšoval v řemeslu obuvníka, které jinak než praxí se naučit ani nejde. Jenže, takové řemeslo vyžaduje výrobu kopyt či pořizování drahých materiálů na svršky a na takové potřeby si musí Takao vydělat jeny. A tak místo prohánění středoškolaček tvrdě dře, aby mohl nastoupit na odbornou školu. To je panečku cílevědomý frajer! 4) Park v proměnách počasí. Film velkolepě reprezentuje úctu Japonců k přírodě. Ukazuje na její křehkost a přirozenost, díky které věžáky v centru Tokia vypadají jako skvostné budovy uprostřed přírody. Dalším tématem filmu je déšť. Stejně jako Takao i já mám slabost pro procházky v dešti pod průhledným deštníkem. Ve filmu je zachycen přímo úchvatně, působí velmi věrohodně. 5) Vlaky. To by nebyl pan Šinkai, kdyby ve filmu chyběl jeho ústřední motiv, spojující všechny jeho snímky. Nejvíce záběrů tu získá přestupní uzel Šindžuku, který patří mezi nejvytíženější nádraží na světě. » Co jsem nemusel: Jak můžu jako nadšenec do obuvi a romantický melancholik vůbec říct, že se mi film nelíbil? To by mě huba pálila ještě pěkně dlouho. » Shrnutí: Když jsem tento baťovský animák poprvé viděl před pěti lety, neváhal jsem a dal jsem filmu plný počet. Dnes, když jsem si ho pustil znovu, nemám žádný důvod své prvotní hodnocení měnit. Film na mě působí dostatečně poutavě k tomu, abych jsem si ho zařadil do Oblíbených. Je to první anime titul, co mi představil moderní Šinkaiovu tvorbu, s níž se jako divák ztotožňuji. (06.02.2021)

Nový Šinkai a opět v mých očích dost rozporuplné dílo. Na jednu stranu jsem rád, že se po předchozím wannabe-ghibli filmu vrátil Makoto ke svému oblíbenému tématu komplikované, jakoby osudem nechtěné lásky, a opět nabídl dávku svých typických trademarků – kýčovité oblohy, klavírní tóny, lyrika, vlaky, déšť a spousta, opravdu spousta téměř hmatatelné melancholie. To vše mě potěšilo a utvrdilo v domněnce, že Makotův předchozí film byl jen takový nepovedený úlet, zaváhání. Potěšení z návratu k tradici však s přibývajícím počtem minut vystřídalo zase jiné rozčarování – tohle byl totiž první film od Makota, u jehož sledování jsem měl pocit, že postrádá jakýkoli nápad či myšlenku. Připadalo mi, jako by tady Makoto prostě vykrádal sám sebe a nabídl jen obyčejný tovární produkt značky M-Šinkai pro skalní fanoušky, kteří opět chtějí koňskou dávku šinkaiovského romantického příběhu se vším, co k němu patří. Proti tomu, že se Makoto rozhodl nabídnout svou klasickou story, nenamítám nic, ovšem očekával bych, že taková story bude mít nějaký nápad, postavy s rozvinutější psychologií, do nichž nebude problém se vcítit, pointu – zkrátka něco, co by tento film činilo nějakým způsobem jedinečným v rámci Makotovy tvorby –, jenže to právě tento film neobsahuje. Na rozdíl od oné Agarthy, kterou jsem v úvodu zmínil v negativní kotonaci. Byl jsem z ní sice rozčarován, ale zároveň jsem jasně věděl, že se Makoto prostřednictvím filmu snažil něco odvyprávět a že měl nějakou vizi či nápad, ať už se mi líbil či ne. Tady však ne. Připadalo mi to jako takový slabý destilát 5 centimetrů za sekundu s občas dosti okatým product placementem a směšně patetickým závěrem bez nějaké silnější pointy. Velmi, velmi slabé 3*, při jejichž udělování vyslovuji nahlas svou naději, že Makoto příště přijde konečně s nějakým nápaditějším počinem. (14.06.2013)