Blue Ruin

Ko-hout, nebo ko-ko...?¬         Tenhle snímek o pomstě mi způsobem projevu připomíná romány L. Céliného, kdysi proslulé, budící dojem, jako by na pozadí příběhu mělo být něco víc, než ona popředná slátanina.¬                 A Blue ruin jde dokonce i dál: ani se nesnaží ten dojem vzbudit; jde o děj, nasolené maso; psychologie postav i dějová jsou mu pojmy cizí, měsíční; estetika v jakékoli podobě (estetika zvrácenosti třeba) jest pojmem přímo martovským. V tomto prostředí odmítám hodnotit jednotliviny jako hudbu nebo cokoli jiného jako pozitiva, takové dílo já mohu ohodnotiti pouze výrazem napsaným jako čtvrté slovo v následujícím odstavci.¬                 Je to stejná kokotina jako daleko výše oceňovaný (a lépe nasolený) snímek bří Coenů "Tahle země není pro starý"; s dalšími díly námětově blízkými, pomstovými, jako na příklad "Cesta samuraje" J. Jarmusche nebo "Les 7 jours du talion" Sénecala a Groua, která nejsou světoborná, ale aspoň načrtají pojmový smysl o vztazích a hře obrazů (tedy psychologii a estetiku) se díla Saulnierova (ani uvedené dílo bří Coenů) neporovnají. (06.10.2016)

Za poslední období, řekl bych za rok určitě, nejlepší revenge flick, který mne dostával typickou (těžko popsatelnou) australskou atmosférou a zejména celým pojetím a formou. Forma vládne !! Děj je popostrčen na vedlejší kolej. Většina uživatelů zmiňuje "pomalé vyprávění" a řekl bych, že většině to prostě nesedělo ... U mne tomu bylo naopak, pomalé vyprávění v drsných filmech mám rád, ne vždy, ale pokud je dobře zpracováno, tak nemám slovo kritiky. Co mne ale naprosto dostalo, tak byla hlavní postava, která si jde za osobní pomstou ...! Ještě nikdy jsem se nesetkal s takovým "nýmandem", obyčejnou nickou, který se neumí prát, neumí střílet, není ani příliš chytrý a dokonce paradoxně není ani moc statečný ... je vystrašený, je na něj ale vytvořen tak brutálně intenzivní tlak okolností, že se sám vybičuje k těm nejhorším činům proti lidskosti - vraždám a mrzačením několika jedinců, kteří se proti němu v minulosti postavili. V tomto je nekompromisní až na dřeň ... Nejde o to, jestli se chce pomstít či nikoliv, nijak si pomstu neužívá a z krvavých masakrů je psychicky a fyzicky naprosto zdrcen. Ale jak naznačuje celý film: "on to prostě musí udělat .... musí se to stát a přes to prostě nejede vlak". Hutný, pomalý, psychicky nátlakový a výživně drsný "revenge flick", který mne chytil za srdce a já si říkal ... takhle by se to mohlo skutečně možná i stát ... (výstřel na poli je nejlepší okamžik, navíc opět vykazující realističnost filmu: rána, půl vteřiny "podivné nic - zasvištění kulky" - ... ;-)) ). Tohle je prostě v rámci subžánru TOP!! (09.12.2014)

Asi už jsem ne tyhle pomalé filmy alergický. Poslední dobou je jich docela hodně, jako kdyby nezávislá produkce našla svůj vlastní mainstream. Násilí, ale žádné klasické gangy, všechno hodně realistické, sem tam nějaká ta krev, naturalismus, ale ne až za hranicí, ale přesto špinavý a na pohled hnusný. To všechno v tempu více než poklidném. Prostě mi to přijde na jedno brdo a ty filmy mi nic nedávají. (23.06.2014)

Blue Ruin mě dostal stejně mocně, jako režisérův pozdější Green Room (který jsem ovšem viděl jako první, a proto oba filmy komentuju jaksi "obráceně"). Ale tentokrát žádná nadsázka, žádný černý humor, žádná "zábavnost", zato pochmurné a tíživé drama v Shakepearovském stylu. Reálie všedního jižanského venkova a typově naprosto obyčejní, tedy uvěřitelní herci, dohromady tvoří hodně působivou kombinaci. Sice ne úplně všechny scény mi ve filmu stoprocentně sedly, něco bych jistě natočil (nebo nechal zahrát) jinak, ale kdo jsem já, že jo... 90%, silný divácký zážitek. (06.07.2016)

Druhý den od projekce se nějak nemůžu s Blue Ruin srovnat. Snažím se přijít na to proč a nenapadá mě nic jiného, než, že mně byla hlavní postava krajně nesympatická a nevím jestli to bylo Jeremyho úmyslem a nebo fatálně špatným výběrem Macona Blaira. Silně váhám i nad tou trojkou, protože mně tam bylo proti mysli daleko víc neuvěřitelných momentů než jen pomalost, tu bych klidně unesla. (19.06.2015)