Dva dny, jedna noc

,,CHTĚLA JSEM TĚ JEN POPROSIT, ABYS HLASOVAL PRO MĚ. ABYCH NEPŘIŠLA O PRÁCI. DOMA POTŘEBUJEME MŮJ PLAT. TO, ŽE NEBUDEŠ HLASOVAT TO NESTAČÍ. MUSÍŠ HLASOVAT A SOUHLASIT S TÍM, ŽE PŘIJDEŠ O PRÉMIE…" /// Och ten kapitalismus. Když tady bylo právo na práci, tak lidi … no a teď vo ni bojujou. Jako Sandra. Prvního kolegu dává po telefonu, ale pak… na hranici sebeponížení, apelujíc na city člověka… Člověka? Strohej pohled do duše (NE)tvora zvanýho člověk, kterej mi pomalu (ale jistě) zvedá žaludek, cílenej na dvě citlivý místa – na prachy a svědomí. Neuvěřitelně uvěřitelná Marion C. a sociální drama o jednom statečným boji. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Vyměnil jsem kolegu za prémie (a starou za mladou). 2.) Jsem ČLOVĚK. 3.) Thx za titule ,,prisca“. /// PŘÍBĚH *** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * (28.11.2014)

Skvělý námět o dnešní kruté realitě, navíc s velmi dobrým koncem, který jsem sice předpověděl už na začátku, ale o to víc jsem byl potěšený. Jenže zpracování děsné. Měli jsme co dělat, abychom se prokousali až do konce (vydrželi jsme asi jen kvůli zvědavosti, jak to v pondělí dopadne). Takže u mě převažuje zklamání, protože tohle mohla být nízkorozpočtová pecka plná silných emocí, ale laxním zpracováním (bez hudby a s nudnou kamerou), si to podepsalo ortel. Nemůžu dát víc než 60%. (01.02.2015)

[Be2Can 2014] 16 rozhnevaných kolegov a jedna žena na okraji spoločenskej priepasti. Dokumentárnou kamerou snímaný skutočný európsky sociálny thriller so stanoveným a neodbytne prítomným deadlinom, ktorý presne a absolútne zachytáva fyzické zúfalstvo v podobe kryštalického dardennovského realizmu. Brilantná naratívna forma poháňa inteligentný obsah, ktorý zdôrazňuje bezprostrednú prítomnosť komunikačných bariér niekoľkých úrovní (zvonček na dverách, telefonát, sprostredkovaný telefonát) a nutnosť konfrontácie tvárou v tvár. Film zdanlivo vrcholí v sugestívnych emocionálne vyhrotených scénach v automobile, pri ktorých postavy skutočné pocity zakrývajú hudbou z rádia a dusia v sebe plač a zlosť, a vo vzduchu visí to nevypovedané, avšak desivo jasné. Úvodnou vetou zámerne odkazujem na Lumetovu legendárnu drámu, ktorá zachováva podobný princíp - hlavná postava musí stoj čo stoj presvedčiť ostatných, a zároveň sú "tí ostatní" príslušníkmi rôznorodých sociálnych a etnických skupín, čo sa odráža v ich postoji. A kdesi v pozadí údajne ťahá za nitky mystifikovaná postava, šedá eminencia Jean-Marc. Vrcholom je však samotný záver, definitívne dorážajúci absurdný "demokratický" model voľby majstrovským zvratom, ktorý doháňa diváka do emočného extrému. Excelentné, na prahu dokonalosti. 90% (15.10.2014)

(Neo)realismus v moderním kabátě a o nějaký ten společenský stupínek výš. Výborný scénář, byť téměř "thrillerově" orientovaný. Výchozí stav: Sandře hrozí pro dlouhodobou nemoc propuštění z práce, kde se mezitím etabloval 16 členný kolektiv, který zvládá práce i za ní. Sandra s manželem a dvěma dětmi žije ve velkém luxusně vybaveném domě, který při ztrátě zaměstnání bude zřejmě muset opustit. Manžel to kategoricky odmítá, a tak se Sandra vydává na "prosebnou pouť" (asertivní vydírání) za spolupracovníky, aby ovlivnila jejich rozhodnutí při pondělním tajném hlasování: Ti obdrží roční prémii (týdenní průměrný plat navíc), pokud bude většina hlasovat za její propuštění. Pak už nastává anabáze od domu k domu, přerušená několika nervovými zhrouceními. Ostatně, není se co divit, Švejkova anabáze z Písku do Budějovic je proti tomu procházkou růžovým sadem. Získat většinu se nakonec nepodaří a Sandra je propuštěna. Odchází však s novým elánem do života, neboť: "co tě nezabije, to tě posílí", jak praví náš učitel Friedrich Nietzsche. Pozn.: Jak by to dopadlo u nás? Nejspíš by všichni přislíbili hlasovat "pro" a hlasovali by "proti" (i kdyby šlo o stovku). (18.11.2014)

Žiji v místě, kde je velká nezaměstnanost a každý kdo nějaké má, tak se ho drží zuby nehty, protože přijít o něj, by znamenalo rovnou se odstěhovat jinam. Tady by neměl šanci. Bylo to tudíž téma, které je mně velmi blízké. Sama si nedovedu absolutně představit, že bych v sobě našla tu sílu obcházet kolegy a kolegyně z práce a prosila je o hlasování v můj prospěch. Nota bene Sandra trpěla depresemi, o to víc jí patří můj obdiv, protože já bych to nedala. Ona je Marion Cotillard pro tyhle role žen jak stvořená, její smutnější výraz očí napomáhá k jejímu již tak dokonalému hereckému umu. Za každými dveřmi jsem byla nervní a čekala jsem s ní, jak budou reagovat její kolegové, protože co si budeme povídat 1000 eur je 1000 eur. Reakce byly úměrné mému očekávání, ale myslím, že i samotná Marion něco podobného čekala i když nepočítala s tím, jaké to bude mít mnohdy pro někoho až takové bolestné důsledky. Nepříjemné téma, ale v dnešní době zcela jistě maximálně aktuální. Tleskám tvůrcům za neotřelé téma a dokonalý výběr herečky do hlavní role. (19.11.2014)