Chuť třešní

Vyprahnuté, prašné iránske pláne bez kvapky vody. Kamera s minimom pohybu. Žiadna hudba. Svet bez emócií, bez farieb. Solventnejší muž v strednom veku, samovrah, hľadá v tomto prostredí niekoho, kdo by ho bol ochotný nadchádzajúcu noc za tučnú finančnú odmenu pochovať. Nezáleží na tom, prečo to chce - a ani sa o nedozvieme. Abbas Kiarostami nerád manipuluje city diváka, rád ho necháva iba pozorovať a skladať si myšlienky. Čo robí tento film zaujímavým, že som od neho nemohol odtrhnúť oči? Keby som sa mi to podarilo odhaliť, opadlo by z neho kúzlo, ktorým disponuje. V každom prípade, prvý krát som bol kvôli filmu po jeho skončení smädný. (10.07.2002)

V jednoduchosti je síla a účinnost. Velmi pomalý, těžký, ale působivý film o ztrátě a hledání smyslu života, který se zaryje do našich myšlenek i pod kůži stejně hluboko jako ten prach z cest íránské krajiny. Ať každý z nás si vzpomene v pravý čas jak chutnají třešně, moruše nebo cokoliv jiného, co má tu naší chuť. Přesně tu nezbytnou, která nás nakopne, když nebudem chtít jít dál. (06.12.2010)

Naprosto vtahující atmosféra během snímání pomalé jízdy z pohledu řidiča směrem na cestu dolu, záběrů na práci na polích či sypající se kameny a písek... působivě rozpracované dialogy na zvolené téma sebevraždy v protikladu k smyslu života... To jsou základní devizy dalšího mimořádného filmu od Abbase Kiarostamiho a současně další road movie z íránské tvorby, v níž jsme svědky dalších civilně podaných příhod a povídání odehrávajících se často během náhodních setkání uvnitř jednoho auta či kolem něj. Dlouho jsem nemohl pochopit název, ale když nečekaně došlo na dialog o chuti třešní, taky jsem v něm vnímal onu zásadní pointu celé hloubky filmu. Nebo-li nacházení drobných i velkých potěšení, které nám připomenou kouzlo, sílu a smysl života, což ostatně mi evokuje vůbec velkou část tvorby pana režiséra, který z mnoha banálních věcí a prvků dokáže vykouzlit silný zážitek. K nadšení naopak nepřispěly moje občasné nesympatie k hlavnímu hrdinovi (byť je šlo s ohledem na jeho pesimistické vnímání světa a situaci v danou chvíli respektovat) a hlavně pak chvilky, když už mi to pomalé tempo v bezútěšné situaci způsobovalo víc jen dojem mírnější natáhlosti, než skutečné prohloubování emocí. Na tenhle dojem sice došlo asi jen dvakrát, ale celkově i pro ty dva důvody nemám z Chutí třešní až takový zážitek, jaký se mi dostavil u předchozích Kiarostamiho filmů od Kde je dům mého přítele až po Pod olivovníky. Dokonce i to režisérovo oblíbené narušování hranic mezi hraným filmem a dokumentem, na což tady plně dojde až v posledních minutách, tu proběhlo jaksi nahodile, samoúčelně a spočátku vyvolalo ve mě více rozpaků, než fascinaci – byť atmosféru (i díky hudebnímu doprovodu Summertime se sólem na trubku) ty záběry na vojáky a filmařský štáb mají zároveň velmi pěknou a svým způsobem asi na tuhle tečku po otevřeném konci u tohoto filmu hned nezapomenu. [80%] (29.09.2022)

Zlatá palma pro tento nejznámější z Kiarostamího filmů, v nichž stěžejním scénickým prostředkem je jízda v autě a v něm sledované rozhovory. Pohyb, probíhající v jinak statické, minimalistické situaci, stupňuje intenzitu informačně prostého, zamlčujícího vyprávění, zároveň ale posiluje dojem monotónního koloběhu, jenž je vlastní lidskému životu. Tato existenciální – a technicky opět "experimentující" – Kiarostamího studie o životní rezignaci, kontrastu pohledů a (ne)hledání šťastných důvodů k bytí (jimiž může být třeba titulní chuť třešní) zprostředkovává divákům setkání postupně s trojicí rozdílných postav spolujezdců, jež oblastí Teheránu vozí padesátník Badii, připravený spáchat v noci sebevraždu. Z (autenticky, avšak individuálně natáčených) rozhovorů se nedozvíme důvody jeho rozhodnutí, spolu s kurdským vojákem, afghánským studentem a hovornějším, životně zkušenějším ázerbájdžánským staříkem pouze zvažujeme vlastní reakce na nabídku u činu asistovat, tedy druhý den zkontrolovat Badiiho tělo položené v přírodní jámě. Sebereflexení video-záběry z natáčení, jež však přicházejí namísto odhalení pointy, ironizují příběhovou iluzi i odvážně špiní úspornou metodu filmu výstupem mimo časoprostor a čistou estetiku obrazu. (03.01.2014)

Obrovská škoda toho závěru, který mě dost vytočil a kvůli kterému nemůžu Chuti třešní dát plný počet, který jsem mu celou dobu dát chtěl. Ono se sice může na první pohled zdát, že je to o ničem a že tam jenom muž jezdí vyprahlou krajinou a hledá někoho, kdo by mu asistoval při sebevraždě, ale jak už to u íránských filmů bývá, mezi řádky je to skutečně hodně hluboké. Důvod, proč se chce Badii zabít sice neznáme, ale dá se postupně odvozovat. Při jeho putování poznává spoustu lidí, z nichž někteří jen přežívají než aby žili, ale zároveň si svůj bídný stav neuvědomují a dokážou v něm nějak fungovat. Potká i člověka žijícího pro určitou skupinu, potká člověka, který taky jenom přežívá, ale vědomě a chce se z toho nějak vyhrabat, potká pár dětí, které ještě nejsou na takové úrovni, aby vůbec něco řešily, potká věřícího Turka, který krásu života vidí už jenom v chuti moruší nebo při pohledu na oblohu... a pan Badii sice na nikoho moc nereaguje, ale uvnitř si vše přerovnává a zvažuje, jestli tu sebevraždu skutečně spáchat chce. Skoro všechny monology a dialogy jsou skvěle vymyšlené, ta pomalá Kiarostamiho road movie poetická atmosféra mě opět naprosto uchvátila a myšlenkově to neustále a naprosto dokonale gradovalo. A ačkoli se zdá, že je předem jasné jak to skončí, stejně jsem byl v napětí i u samotného příběhu, protože Badii celou dobu váhal a v posledních 20 minutách váhal ještě jasněji. Jenže pak jako by Kiarostami vůbec nevěděl, kam to vlastně chce dovést, tak přišel s wtf závěrečnou scénou, po které nevím, SPOILER jestli se zabil, ti vojáci ho tam našli a do toho hraje veselá hudba a v záběru je postupně celý štáb (takže by Kiarostami vlastně shodil úplně vše, co celou dobu budoval a závěrem říkal, že se tomu vysmívá - což by mi na něj vůbec nesedělo) nebo šlo o příběh jakože podle skutečné události, kdy si to Badii v úplně poslední chvíli skutečně rozmyslel, uvědomil si, že by ta sebevražda neměla smysl a on teď po dotočení filmu momentálně žije šťastněji než předtím, protože ho tahle očistná cesta zachránila podobně jako toho Turka. Což by byl závěr, který by se mi líbil fakt hodně, ale v tomhle nonsensovém podání nevidím jasný styčný bod pro určení toho, že tahle interpretace je správná. KONEC SPOILERU Možná až se mi to rozleží v hlavě, budu to vidět jasněji, nicméně i když to na plný počet zatím bohužel nevidím, musím říct, že něco tak moc hlubokého a promyšleného už jsem dlouho neviděl a i přes hodně rozporuplný závěr mě to hodně zasáhlo. Silné 4* (19.02.2022)