Nick Cave: 20 000 dní na Zemi

Nick Cave není jen skladatel a zpěvák, ale také spisovatel a scenárista. To z tohoto dokumentu dělá zajímavou podívanou i v pasážích, kde Nick nezpívá (kterých je také většina). Až jsem dospěl k přesvědčení, že film je zajímavější, když jeho ústřední protagonista mluví, než když zpívá. Dvojice režisérů má na tom, jak hladce to všechno funguje, nepochybně také značné zásluhy, ale charisma ani básnická poetika Nicka Cavea léty evidentně neslábnou, takže nakonec je zajímavé, i když mluví o počasí. (31.12.2018)

Nick se probouzí do dne s číslem 20 000, kdy přestal být lidskou bytostí. Už dlouho jsem neviděla dokument, který by tak uspokojivě, jak svým obsahem, tak svou formou, představoval jedinečnost známé osobnosti. Nick Cave se zpovídá stejným způsobem, jakým vytváří vlastní hudbu, která ztělesňuje neodmyslitelnou část filmu. Doplňuje myšlenky existenciální a vzpomínky, utvářející specifický svět, čímž se odlišuje od dokumentů mluvících pouhými fakty, zapomínajíc na myšlenky. Když chcete někoho doopravdy poznat, zajímají vás v první řadě fakta? Samozřejmě se pracuje s na první pohled znatelnou stylizací scén, jako by směřoval k filmu hranému, opět to ale vystihuje charakter Cavea jakožto tvůrce. "I made something good, something bad... so, what's the deal?" (11.07.2014)

Poutavý vhled do tvůrčích procesů mnou velmi obdivovaného a vyhledávaného interpreta, spisovatele a skladatele. Film o přechodech reality a fikce a vzájemném obohacování obou rovin, což je něco natolik pevně spjatého s Caveovou osobností, jeho životem, vzpomínkami a zkušenostmi, že může být snímek směle zván jako dokument o Nicku Caveovi. Celá výpověď byla silná sama o sobě, ale vyvrcholení v podobě střihové scény koncertního podání Jubilee Street, mě sevřelo v tak kurevsky intezivním zážitku, jaký mi audiovizuál už dlouho nenabídl. (3x v kině) (26.07.2014)

Cave stárne se ctí a Forsyth s Pollardovou o tom dokázali podat báječně sugestivní zprávu. Díky moři inscenačních libůstek, mimořádně invenčnímu střihu a charismatu hlavního představitele to má atmosféru jak bejk, náhled do Caveova tvůrčího procesu a jeho úvahy o muzice jsou ohromně inspirativní pro kohokoli, kdo se do ní snaží taky fušovat… Kdyby se to v závěru nepřehnalo s tlakem na mystickou pilu a kdyby se točilo na klasický filmový materiál a ne na studený digitál, bylo to pro mě za plný počet. — Po druhém zkouknutí, duben 2017: Ale tak jasně že se dědek stylizuje a sebedojímá, jenže to pro mě není rozhodující, učarovává mi tím, jak se i v té stylizaci (možná díky ní) dokáže s upřímností dotýkat podstatných věcí, víc pravda okolo tvorby než okolo života, ale z toho, abych chtěl slyšet životní pravdy zrovna od lehce dekadentních australských bigbítových šansoniérů, už jsem přece jen vyrost. (26.07.2014)

No áno, nie som fanúšik Nicka, v pamäti mám zopár piesní z deväťdesiatok, ktoré sa mi páčili, najmä z albumu z roku 1993 myslím (a nemyslím tie hyperslávne duety). Páčil sa mi výlet do jeho domoviny, cestovanie jeho autom, rozhovory s Winstoneom a Kylie, ale popravde o moc múdrejší po tých deväťdesiatich minútach nie som. Cave pôsobí na javisku ako zviera, v súkromí ako celkom milý sympaťák, ktorý má divoké roky dávno za sebou a rád si pozrie film s deckami s pizzou v ruke. Takže toto je asi fakt len pre hard core fanúšikov, čo o ňom vedia všetko a klasický životopisný dokument by bol pre nich nudný. Mňa by naopak zaujalo práve niečo faktografickejšie o jeho osobnosti. (22.12.2018)