Pes, který měl rád vlaky

Hrdinové – outsideři, kteří hledají a touží nalézt. Stigmata minulosti i přítomnosti však není možné smazat. Mika je bývalá trestankyně trpící chorobnou nedůvěrou k lidem, Malý strávil dětství v domově a společně s Mikou vytváří dvojici vyděděnců, bloudících a hledajících. Symbolika vlaků – stejný záběr na úvod i na konci, cyklické bloudění vlastním životem. Pes Dingo bloudící stejně jako hrdinové – na konci sblížení s Malým (naděje i přes smrt Miky). Vtipné scény z „velikého rodea“. (15.11.2005)

Áno, malo to, ani nie tak silné ako drsné momenty, no prišli mi také prvoplánové, takže vyvolať nejaké emócie mohli len ťažko. Môže za to scenár, ktorý je až príliš jednoduchý - chlapec hľadá dávno strateného psa a mladá žena ušla z väzenského vlaku, aby šla za bratom do Paríža a cestou narazia na pár nesprávnych ľudí. Počas filmu si k tým dvom ale nevytvoríte žiadny vzťah, lebo sa o nich veľa nedozviete. A tak sa stane, že záver, ktorý mal byť najsilnejším momentom filmu, na mňa pôsobil tak, že som sa takmer rozosmial. (19.06.2015)

........Smutný, melancholický příběh tří lidí a jednoho psa, jenž osud spojil a zase rozloučil. G. Paskaljevič tak jako E.Kusturica jsou absoloventi české filmové školy. Oba spojuje v jejich filmech přímočará živelnost, naprostá přirozenost, zobrazení obyčejných lidí v krizových situacích, jejich pocity, představy, citové rozpoložení. Děj je vždy proložen jejich specifickým a nezaměnitelným černým humorem. Škoda jen, že ČT vložila do svých upoutávek na film dosti nevhodný spoiler. Přesto závěrečné rozuzlení filmu a pointa jsou naprosto kouzelné a nezapomenutelné tak jako celý snímek vám navždy zůstane uchován v paměti ............. (30.11.2004)

Jeden z raných filmů Gorana Paskaljeviće, absolventa pražské FAMU, začíná a končí mezi vlaky, a to s tragickým koncem. Tři linie – útěk odsouzené pašeračky Miky z vagónu plných žen, její setkání s přijíždějícím „profesionálním kovbojem“ (Batou Živojinovićem), provozovatelem rodeových show se scénami z westernů, a pátrání osiřelého mladíka z venkova po svém ztraceném psovi Dingovi, jenž rád skákal a ujížděl ve vlacích – se pojí dohromady a přivádějí postavy ke krátkému a pomíjivému okamžiku přátelství, výpomoci, spolupráce i zase rozkolu, útěků, naschválů a zmizení. Nesmělý a nedospělý mladík je Mikou „pozván“, alespoň na okamžik, do dospělého světa, Kovboj uniká ze svého plahočení do eskapistických žánrových vod, kde může uplatnit svou excentričnost před zraky publika, Mika se snaží dojít ke štěstí taktéž na vlastní pěst, bez důvěry v rodiče, práci, povinnosti, zákony. Snímek ukazuje i na konci 70. let povětšinou zlomené, nešťastné, bloumající bytosti, bez zřetelného cíle (tak jako filmy černé vlny) a v rámci civilistického pojetí jej od formanovského realismu mírně odlišuje jen použití „kosmické“ (bubny, syntetizátory) hudby. (21.12.2012)

Mika & Malý. Téměř osudové setkání, dalo by se říci. Jenže pro ni je Malý po útěku z "vězení" jen menší zastávka na cestě směr Paříž. Pro něj ale Mika představuje femme fatale. Naléhavost a bezvýchodnost, to jsem z filmu cítil po celou stopáž. Myšlenka, že happy endem tohle rozhodně skončit nemůže, stále sílila. Přesto nebo právě proto je závěr ve své čisté jednoduchosti velmi silný. (30.12.2007)