Matka a syn

::::::::::::::::::::::::::::::::: Tak tohle opravdu nevím, jak hodnotit. Z jistého pohledu to byla opravdu nuda, ale poetické filmy jsou spíše nudné. Záleží opravdu na úhlu pohledu. Já poetické filmy mám rád, ale tohle mě moc nevzalo. Zase když se na to dívám z jiného pohledu a úhlu - třeba jako uživatel Hirnlego, tak je to naprosto skvělý film. Fakt nevím jak todle ohodnotit, proto tenhle film zůstane ode mě "nedotčený". Co vím ale naprosto jistě je, že mě film neskutečně zaujal a už se těším, až se podívám na Otce a syna. ::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::: (29.04.2009)

ocenenia : MFF Moskva 1997 - Špeciálna strieborná cena ◘◘◘◘ toto musím vidieť ešte raz.... už dávno ma niečo tak nepríjemne nevábilo svojou formálnou originalitou a panteistickým duchovnom ako toto dielo.... na prvé videnie však veľmi náročné - nedokázal som sa 100% sústrediť a preto ani plne naladiť.... a možno je prekážkou aj môj pošramotený vzťah k matke :-/ (13.12.2011)

I když se jedná o poměrně kratký film, tak mi připadal poněkud rozvleklý. Zdlouhavé scény, kde se v podstatě nic nedělo mě nedokázaly vtáhnout do "děje" a ani hercům se nepodařilo, abych se s postavami nějak sblížil a více s nimi prožíval jejich smutný příběh. Nicméně bych nerad jen kritizoval. Co se mi na filmu opravdu líbilo, byla kamera. Ta mi přišla opravdu povedená. 50% (18.10.2007)

Andrej Tarkovskij + Ingmar Bergman + Béla Tarr = Alexander Sokurov. Nesmírně citlivě a přitom krutě pravdivě natočený snímek ruského režiséra Sokurova, jehož tvorba mi po dlouhou dobu zcela unikala. "Následník" Andreje Tarkovského velkého Mistra velmi uznával, natočil o něm dokonce celovečerní dokument Moskevská elegie. Sám Sokurov tíhne k minimalismu, což se projevilo v plné síle i v tomto snímku, konstruuje až nesnesitelně dlouhé záběry, čímž se částečně podobá stylu Bély Tarra. V Matce a synu jsou postavy staženy do pozadí, jde především o dokonale komponované záběry, které připomínají spíše malbu než filmový obraz, a jimi vyvolané pocity. Postavy mi přišly spíše emocionálně vyprahlé, i když v jednom osobním momentu jsem na chvíli zapochyboval. Na jednu stranu malá stopáž, na druhou velmi hutný film, při závěrečných titulcích jsem měl pocit, že mám za sebou film s minimálně 150 minutami. To ale nemyslím v negativním slova smyslu, spíše naopak. Ještě menší osobní poznatek nakonec. Obraz hluboce zkroušeného syna stojícího v travnatém porostu a ohlížejícího se na v dáli jedoucí vlak patří k nejsilnějším a nejemotivnějším scénám, jaké jsem kdy viděl. Syn, jako by se pomalu smiřoval s odchodem matky na věčnost, vlak již dojel do její cílové stanice. (18.10.2007)

Spousta recenzentů (i mimo čsfd) porovnává Sokurova s Tarkovským. A často mezi ně kladou romantického malíře Caspara Davida Friedricha, jako by si každý z nich vzal z něj něco. Je to zřejmě proto, že se oběma Friedrichova plátna líbí, o jejich inspiracii to ale moc neříká. Sokurovova "Matka a syn" platí přitom za exemplární případ - nejspíš jako etalon pro Tarkovského "Zrcadlo" (nebo samozřejmě naopak). Avšak zádumčivá, produševnělá, zasněná (a tudíž neostrá) krajina "Matky..." ani "Zrcadla" neodpovídají ostré a studené kresbě německého romantika. Pozn.1: Friedrichovu monografii (monos grapho) jsmem dostal před 40.lety a nedávno jsem ji předal dál, stejně tak, jak jsem ji dostal. Friedrichova malba okouzlí na první pohled, ale její kouzlo se rychle vytrácí, rozhodně rychleji než Sokorovův film. Pozn. 1: Samozřejmě se jinak dívá na film klučina a jinak člověk, jehož matce je 93 let. Pozn.2: Ještě k Friedrichovi, rozdíl mezi ním a uvedenými filmaři je především mentální povahy. Jinak se ne krajinu (třeba křídové útesy na Rujaně) dívá poutník, který sem vážil svou cestu jen proto (krajinu vyhledává člověk, = Němec) a jinak syn, který krajinou doprovází svou matku (krajina vyhledává člověka, = Rus). (09.12.2018)