Matka a syn

Po prvých piatich minútach som si hovoril, že ak bude film plynúť takýmto tempom, tak aj tá hodinka bude pre mňa veľa. Po ďalších piatich ma však film nečakane vtiahol do deja a mne to celé ubehlo clekom nečakane príjemne a rýchlo. Kamera a obraz je krásny, naplnený priam akoby bol namaľovaný temperovými fabami. Dokonca mi ani tak nevadila tá monotónnosť a statickosť kamery ako to, že to bolo celé premlčané. A aj keď dialógy matky a syna nemali nejaké vyššie rozmery, ich podstata sa mi vrývala po dožu a bolo celé krásne. Treba mať na to však správne rozpoloženie. 75%. (07.11.2007)

Film jako stvořený pro milovníky krajinek, silných lidských pout a osudů. Možná vrchol možností "uměleckého" filmu, ale pro mě bohužel jen relativně krátká výprava za "velkým mistrem" Sokurovem. Přestože mé hodnocení je nízké, je způsobeno čistě subjektivním dojmem, nepřítomností výraznějšího děje a nadbytkem poetického rozjímání. Mě ty malebné záběry přišly o ničem a sledování vztahu postav jen prázdné čekání na smrt... Mé city tentokrát šli jinou cestou... Matka a syn je však také příkladnou ukázkou, jakým filmům škodí průměrování hodnocení, protože uživatelé, kteří podobný typ filmů vyhledávají budou více než spokojeni (z doslechu:)) a ti ostatní jen nechápavě kývat hlavou z prožité nudy a čekání. Já se přiznám, že tentokrát spadám do té druhé kategorie... Kolik ale uživatelů dává 4* jen kvůli poetice, kterou sami třeba ani hlouběji nechápali?(možná časem druhý pokus) (18.10.2007)

Matka a syn je mistrovská ukázka spirituálního filmu ve smyslu snímků Andreje Tarkovského. Nechci tím říct, že Sokurov je jako Tarkovskij, nebo že jsou zde výrazné prvky a analogie s Tarkovského estetikou - i když tady určité analogie samozřejmě jsou - , to by bylo příliš laciné, už jenom proto, že Sokurov je tradičně označován za jeho epigona atp., ale domnívám se, že Matka a syn naplňuje smysl "spirituálního" filmu. Na rozdíl od pozdějšího snímku Otec a syn je tento prostší, přímější a snad jaksi kontemplativnější - narativní struktura je minimální. Postavy se pohybují v jakémsi neskutečném světě na pomezí podzimu a jara a pocit neskutečnosti je navíc posílen deformací obrazu, barevným filtrem a rozostřením obrysů, vyvolávajícím dojem obrazové plochosti. Sokurov ukazuje vztah matky a syna v čisté formě, jakoby jej vypreparoval z matérie "skutečného" života a očistil od vedlejších příměsí. Obraz umírající matky je jeden z nejsilnějších filmových obrazů vůbec. (08.05.2009)

Andrej Tarkovskij + Ingmar Bergman + Béla Tarr = Alexander Sokurov. Nesmírně citlivě a přitom krutě pravdivě natočený snímek ruského režiséra Sokurova, jehož tvorba mi po dlouhou dobu zcela unikala. "Následník" Andreje Tarkovského velkého Mistra velmi uznával, natočil o něm dokonce celovečerní dokument Moskevská elegie. Sám Sokurov tíhne k minimalismu, což se projevilo v plné síle i v tomto snímku, konstruuje až nesnesitelně dlouhé záběry, čímž se částečně podobá stylu Bély Tarra. V Matce a synu jsou postavy staženy do pozadí, jde především o dokonale komponované záběry, které připomínají spíše malbu než filmový obraz, a jimi vyvolané pocity. Postavy mi přišly spíše emocionálně vyprahlé, i když v jednom osobním momentu jsem na chvíli zapochyboval. Na jednu stranu malá stopáž, na druhou velmi hutný film, při závěrečných titulcích jsem měl pocit, že mám za sebou film s minimálně 150 minutami. To ale nemyslím v negativním slova smyslu, spíše naopak. Ještě menší osobní poznatek nakonec. Obraz hluboce zkroušeného syna stojícího v travnatém porostu a ohlížejícího se na v dáli jedoucí vlak patří k nejsilnějším a nejemotivnějším scénám, jaké jsem kdy viděl. Syn, jako by se pomalu smiřoval s odchodem matky na věčnost, vlak již dojel do její cílové stanice. (18.10.2007)

Spousta recenzentů (i mimo čsfd) porovnává Sokurova s Tarkovským. A často mezi ně kladou romantického malíře Caspara Davida Friedricha, jako by si každý z nich vzal z něj něco. Je to zřejmě proto, že se oběma Friedrichova plátna líbí, o jejich inspiracii to ale moc neříká. Sokurovova "Matka a syn" platí přitom za exemplární případ - nejspíš jako etalon pro Tarkovského "Zrcadlo" (nebo samozřejmě naopak). Avšak zádumčivá, produševnělá, zasněná (a tudíž neostrá) krajina "Matky..." ani "Zrcadla" neodpovídají ostré a studené kresbě německého romantika. Pozn.1: Friedrichovu monografii (monos grapho) jsmem dostal před 40.lety a nedávno jsem ji předal dál, stejně tak, jak jsem ji dostal. Friedrichova malba okouzlí na první pohled, ale její kouzlo se rychle vytrácí, rozhodně rychleji než Sokorovův film. Pozn. 1: Samozřejmě se jinak dívá na film klučina a jinak člověk, jehož matce je 93 let. Pozn.2: Ještě k Friedrichovi, rozdíl mezi ním a uvedenými filmaři je především mentální povahy. Jinak se ne krajinu (třeba křídové útesy na Rujaně) dívá poutník, který sem vážil svou cestu jen proto (krajinu vyhledává člověk, = Němec) a jinak syn, který krajinou doprovází svou matku (krajina vyhledává člověka, = Rus). (09.12.2018)