Mat i syn
Mutter und Sohn
Matka a syn
Obsahy(1)
Vážně nemocná matka pomalu umírá v péči svého dospělého syna. Kromě nich dvou není ve filmu jediný další člověk. Vzájemně se milují tak intenzivní láskou, že je až fyzicky citelná, a prožívají obavy ze vzájemné ztráty. Kromě nich je tu jen prázdný dům, ztracený v liduprázdné krajině. Okolní příroda se všemi barvami, tvary a zvuky se však zdá být plnohodnotným hrdinou filmu, zastupujíc tu symbolicky princip samotné a všudypřítomné Matky Přírody. Matka i syn s ní vedou němý, intuitivní dialog a ačkoliv je pro ně těžké se smířit s příchodem smrti, postupně pochopí, že možná je ještě naděje v dimenzích, které přesahují pozemský život člověka.
Krehký príbeh o hlbokom pute, ktoré spája matku s jej dieťaťom, sa odohráva v odľahlom vidieckom dome uprostred zelených lúk a lesov. Na tomto opustenom mieste sa mladý muž láskyplne stará o svoju umierajúcu matku. S tichou samozrejmosťou jej vracia nehu a opateru, ako keby sa staral o malé a bezvládne dieťa. Matka so synom takmer bez slov spomínajú na lepšie časy a vzájomne si dodávajú odvahu pred odlúčením, ktorého nevyhnutnosť si obaja uvedomujú. Režisér Alexander Sokurov prostredníctvom sugestívnych poetických obrazov zachytil intimitu vzťahu matky a syna i smútok zo smrti najbližšieho človeka. Pri kompozíciách širokej krajiny sa inšpiroval maliarskymi plátnami, medzi inými aj metafyzickými krajinami nemeckého romantického maliara Caspara Davida Friedricha. Spolu s pôsobivým využívaním zvukovej stopy sa mu podarilo vytvoriť elegickú meditáciu, ktorá scitlivuje zmysly diváka pre obrazy a zvuky života, prírody, medziľudských vzťahov i smrti. Na MFF Berlinale film získal Cenu ekumenickej poroty, na MFF v Moskve Zvláštnu cenu poroty, Cenu Andreja Tarkovského a Cenu FIPRESCI. Alexander Sokurov je jedným z najvýznamnejších súčasných filmárov. V roku 1995 Európska filmová akadémia zaradila Sokurova na zoznam 100 najlepších režisérov sveta. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (54)
Matka, syn a příroda. Pomalu plynoucí čas mezi životem a smrtí. Pouto lásky. Co záběr, to obraz malovaný akvarelem přes deformující čočku. Krása. ()
Nezvykle bizarní a silný snímek, který přede mne znovu klade bolestnou otázku, jak se vyrovnám se smrtí svých nejbližších. Snad je to otázka zbytečná a nepatřičná, ale od časů, kdy mi prvně z nejasných důvodů přišla na mysl, se mi nedaří se od ní zcela oprostit. Nevyhnutelnost konce však vpravdě nikoho neodsuzuje k věčnému zármutku, stačí se naučit žít s prostým faktem před očima a sice, že smrt nejen, že patří k životu, ale také, že jí lze pojmout jako bránu, která se jednoho dne otevře nám všem. Je nesmysl pátrat po světě za branou, dokud existujeme v této dimensi, takže ačkoli mi zprvu film tu protivnou a dotírající otázku oživil, nakonec mi pomohl, doufám na delší dobu, vymanit se jí ze spárů. ()
Dokonale komponované záběry připomínají malbu - krajinku či zátiší. Děj se jaksi nekoná, pokud nepovažujete za děj situaci, kdy syn někam přenáší matku... ()
pozitíva: výtvarnosť, herci, poetika, citlivé spracovanie, dĺžka / negatíva: absencia deja, extrémne pomalé tempo, miestami až príliš nezáživné ()
Byla to sice trošku masturbace, ale vizuálně nádherný film to byl i když v podstatě bezobsažný, vzhledem ke krátké stopáži ale lehce stravitelný. Snad z každého záběru filmu by se dala pořídit nádherná fotografie. ()
Tento film je DOSPĚLÝ. Musí se na něj čekat! Všem unuděným nebo příliš zbrklým prostě nezbývá než doporučit, aby nejdříve zkusili tento film dorůst, než se o něj mohou opřít. Dostane se vám pak dospělé, pokorné a (navzdory téměř snovému vizuálu) nesmírně opravdové životní lekce. ()
Vizuálně podmanivý snímek, bohužel mě však obsahově nechal poměrně chladným. Nevím, do jaké míry to bylo pro Sokurova osobní téma, ale myslím, že film může nejlépe oslovit diváka, u nějž rezonuje s jeho vlastními zkušenostmi. A to já nejsem, takže mně zůstaly jen ty pěkné obrázky... ()
Tak nevím... asi jsem naprostý ignorant, ale mně to přišlo úděsné. Zřejmě nedokážu plně pochopit uměleckou hodnotu tohoto díla. Na tohle se znovu podívat - to by mě jedině museli přivázat k židli. Tomu se snad ani nedá říkat film. ()
Co říct. Typicky ruský film, myslel jsem, že se mi zasekl obraz v počítači a ono ne, jen totálně nehybné, bez zvuku a nic neříkající obrazy. Kdo tomuhle chce říkat umění a film, tak je zralý na psychiatra a dát tomu navíc pět hvězdiček je rovnou objednávka na asistovanou sebevraždu (klidně to zaplatím :) Hluboký zážitek možná pro samozvané labilní pseudointelektuály, kteří mají problémy se světem, s lidmi, se základními sociálními vztahy, se svým egem a prostě sami se sebou. ()
naozaj malo kedy zvyknem pri filme zaspat.. no mozno som bol naozaj len velmi unaveny. zaujimave, pekne, zadumane a snove... ()
Film o stále prítomnej láske vo vzťahu matky a jej dieťaťa, matky prírody a človeka. Dve ľudské bytosti- matka a syn prežívajú v starom dome uprostred nekonečnej ľudoprázdnej krajiny posledné spoločné chvíle. Chorá matka na sklonku svojho života a jej dospelý syn odhodlaný stáť pri nej až do skonania. Na príklade vzťahu týchto dvoch postáv sa autor snaží sprítomniť ich vzájomnú, takmer hmatateľnú, lásku. Tak ako ich kedysi spájalo jedno telo matky, sú aj po rokoch prepojené ich vnútorné svety. Keď sa priťaží matke, trpí aj syn a naopak vo svetlých chvíľkach matkinho trápenia sa cíti dobre aj syn. Film sa nezaoberá len vzťahom dvoch ľudí, ale sleduje aj širší kontext- vzťah človeka k okolitému svetu. Podobne ako sa menia vnútorné stavy hlavných hrdinov, mení sa aj okolitá príroda. Keď je postavám dobre, príroda pôsobí upokojujúco a harmonicky, akonáhle sa im priťaží, tak aj okolie vyzerá znepokojujúco až zlovestne. Priestor pre využitie prírody ako dramatického prvku ponúka naratívny minimalizmus. Dej filmu je len minimálny, takisto aj dialógy sú obmedzené na minimum. Postavy len putujú krajinou. Štylizácia týchto obrazov spôsobuje dojem ako keby sa postavy pohybovali po maliarskom plátne alebo akomsi priestore mimo reality, v ktorom sú len oni a príroda. Pocit neskutočného ešte viac umocňuje deformácia obrazu, používanie farebných filtrov a rozostrenia obrazu. Autor odosobňuje postavy od okolitého sveta, ukazuje vzťahy v čistej forme. Na jednej strane je to matka a syn počas prechádzky, kedy je syn jej nohami a umierajúcej matke umožňuje posledný kontakt so svetom. Táto scéna najvýstižnejšie definuje vzťah medzi rodičom a dieťaťom- tak ako kedysi matka nosievala na rukách svojho syna, nesie teraz on ju a odpláca jej roky láskyplnej starostlivosti. Na druhej strane je práve ona tou, ktorá mu bráni, aby žil sám. Ona je jeho krížom, ktorý nosí na svojich pleciach a padá pod ním. V obrazoch dvoch postáv putujúcich krajinou je čitateľný aj vzťah človeka a prírody. Tá je majestátna a večná, zatiaľ čo ľudia ňou len prechádzajú. Tak ako sa skončí prechádzka syna a matky, pominie aj ľudský život. Stromy, pole vlniace sa vo vetre, defilujúce mraky na oblohe- to všetko je nekonečné a smrť človeka chod prírody nijako neovplyvní. Pominuteľnosť človeka však nie je prezentovaná kruto, ale skôr zmierlivo a upokojujúco. Matka odchádza z tohto sveta obohatená o poznanie, ku ktorému celý život smerovala. Po návrate z prechádzky matka zaspáva, posledné slová, ktoré hovorí svojmu synovi sú, že raz bude musieť prežiť toto isté aj on sám. Syn sa vydáva na prechádzku, oslobodený od svojho bremena. V diaľke sleduje odchádzajúci vlak- symbol slobody a možnosti prežiť život po svojom. Kráča krajinou zastaví sa na útese sleduje more- opäť symbol nesplnených snov a túžob. Syn plače, vlak odišiel zo stanice, loď na mori sa tiež vzdialila, ostáva jedine návrat do prázdnoty- domov k matke. Tá je však mŕtva, na synovej tvári sa zračí zmierenie a úľava. Tento pocit podporuje aj zvuková zložka- v diaľke sa rozšteká pes. Niečo sa uvoľnilo. Syn doniesol svoje bremeno do cieľa a môže sa vydať na svoju vlastnú cestu, na konci ktorej sa kruh uzavrie a on sa opäť stretne so svojou matkou... () (méně) (více)
Vydržel jsem 25 minut, zhmotnělá nuda... ()
Opravdové dílo, umělecké, trpělivé (avšak vždy do míry únosnosti k dané problematice) pro mne vysoce úchvatná záležitost, jeden z nejlepších filmů, co jsem měl možnost spatřit ()
Tento režisér bývá označován za následovníka Andreje Tarkovského, tam kde Andrej skončil, tam Alexander pokračuje, ale ne směrem ven, ale směrem do našeho nitra do míst, kde není pánem čas. Kdo netouží bolestivě zakoušet poznání nechť si uvaří slepičí polívku a večer si jde s čistou hlavou spát, kdo je připraven zříci se všeho, na co si již udělal jasný názor, nechť přistoupí a s čistou hlavou se rozhlédne po krásné tíži lidské žízně. Film probíhá velmi pozvolným tempem, nikam nespěchá, jako život, nesnaží se uchopit podstatu a rozvinout příběh, spíše jen tak obchází po krajině a maluje obrazy, ukazuje nám krajinky jak ze štětce Lorraina, začínáme si uvědomovat že když vyjdeme ven, tak spatříme tutéž krásu, která nás každým dnem má tu možnost překvapovat, opět jen záleží jen na nás jestli se umíme dívat. Ve filmu je použita velmi citlivá hudba, za kterou lze označit i „běžné“ zvuky přírody, lidský dech, vítr, zurčení vody, šelest ptačích křídel, zvuk kročejů a i na mistra Bacha se najde prostor. Film zobrazuje jeden den v životě syna a jeho matky, která je nemocná a její pokračovatel ji s láskou a trpělivostí slouží, bez toho aby čekal na to až to jeho trápení skončí, nežije pro okamžik, pro okamžik kdy děkuje za svůj život za okamžik stvoření, bez kterého by nemohl spatřit krásy světa a lidského ducha, je uvědomělý a zodpovědný, hlavně férový. Ano možná je to ideál, ale dosažitelný. Jeden den se chce matka jít projít ven do přírody, jelikož již nemá sílu učinit ani krok, tak využívá nohou a rukou svého syna, který ji nese s takovou láskou a opatrností jako nosí fena své potomky v ostrých zubech. Následuje zastávka na lavičce a několik minut tichého usebrání, syn čte matce dopis. No a pak již jsou po širokých, hlinitých, zatáčejících cestách domů, kde matka za pomoci usedá na prostou židli. Pak se jde projít ještě syn sám. No a to je veškerý děj. Nic víc, nic míň. Jen jeden den a jedna cesta. Jedna část mozaiky, jeden střípek jedna molekula která člověka rozloží. Že by onen pevný bod?, Nene to by bylo příliš laciné, hýbat zemí by bylo jen ztrátou času, tady jde o víc než o teorii, tady jde o tebe o to, co je v tobě. Mnohdy si ve filmu všimneme, že realita je poněkud odlišná od toho co nám kamera ukazuje, je dobré se zamyslet nad tím, jestli náhodou není pokroucen náš pohled. Ona pokroucenost mi připadá nádherná, neboť přesně doplňuje filmový obraz a jeho účinek na nás, není to umělá deformace, tady jde o něco jiného, než udělat něco odlišného a tím se seberealizovat. Mám rád ruská díla, velmi často jdou k jádru problému a neberou si moc servítky, rejpou se v lidském morku, jako by to bylo bláto, nezabalují to do zbytečných blábolů o něčem, oni jdou přímo k. A to já jako lopaťák, neotesanec mám rád, neboť se nemusím prokousávat spoustou vaty, kde jsou velmi často červy pokrytectví a nezdravé sebestřednosti tvůrce. Tento film postihuje to co vždy lidskou existenci provázelo a co jí vždy provázet bude. A postihuje ji bez citového vydírání, bez mravokárcovství, bez toho aby nám to řeklo jak uchopovat, na to si každý musí přijít sám. Spíše jen ukazuje než aby si to chtělo něco přivlastnit. Snímek je drahocenný klenot, který mi už nikdo nevezme, je hluboce zakořeněn bez zemské tíže. Bravo pane Sokurove. Pro přistoupení k tomuto snímku nepotřebujeme žádné zvláštní znalosti, jen 70 minut svého času a dostatek síly na to se s velkým dílem popasovat, ale není poznání bez úsilí. Lenoši zůstanou hloupí a ještě si na to budou všude stěžovat a hledat pihy na svých bližních. Také zde není prostor pro sebelítost a stěžování si na vlastní těžký život. () (méně) (více)