Mat i syn
Mutter und Sohn
Matka a syn
Obsahy(1)
Vážně nemocná matka pomalu umírá v péči svého dospělého syna. Kromě nich dvou není ve filmu jediný další člověk. Vzájemně se milují tak intenzivní láskou, že je až fyzicky citelná, a prožívají obavy ze vzájemné ztráty. Kromě nich je tu jen prázdný dům, ztracený v liduprázdné krajině. Okolní příroda se všemi barvami, tvary a zvuky se však zdá být plnohodnotným hrdinou filmu, zastupujíc tu symbolicky princip samotné a všudypřítomné Matky Přírody. Matka i syn s ní vedou němý, intuitivní dialog a ačkoliv je pro ně těžké se smířit s příchodem smrti, postupně pochopí, že možná je ještě naděje v dimenzích, které přesahují pozemský život člověka.
Krehký príbeh o hlbokom pute, ktoré spája matku s jej dieťaťom, sa odohráva v odľahlom vidieckom dome uprostred zelených lúk a lesov. Na tomto opustenom mieste sa mladý muž láskyplne stará o svoju umierajúcu matku. S tichou samozrejmosťou jej vracia nehu a opateru, ako keby sa staral o malé a bezvládne dieťa. Matka so synom takmer bez slov spomínajú na lepšie časy a vzájomne si dodávajú odvahu pred odlúčením, ktorého nevyhnutnosť si obaja uvedomujú. Režisér Alexander Sokurov prostredníctvom sugestívnych poetických obrazov zachytil intimitu vzťahu matky a syna i smútok zo smrti najbližšieho človeka. Pri kompozíciách širokej krajiny sa inšpiroval maliarskymi plátnami, medzi inými aj metafyzickými krajinami nemeckého romantického maliara Caspara Davida Friedricha. Spolu s pôsobivým využívaním zvukovej stopy sa mu podarilo vytvoriť elegickú meditáciu, ktorá scitlivuje zmysly diváka pre obrazy a zvuky života, prírody, medziľudských vzťahov i smrti. Na MFF Berlinale film získal Cenu ekumenickej poroty, na MFF v Moskve Zvláštnu cenu poroty, Cenu Andreja Tarkovského a Cenu FIPRESCI. Alexander Sokurov je jedným z najvýznamnejších súčasných filmárov. V roku 1995 Európska filmová akadémia zaradila Sokurova na zoznam 100 najlepších režisérov sveta. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (54)
Ne. ()
Film jako stvořený pro milovníky krajinek, silných lidských pout a osudů. Možná vrchol možností "uměleckého" filmu, ale pro mě bohužel jen relativně krátká výprava za "velkým mistrem" Sokurovem. Přestože mé hodnocení je nízké, je způsobeno čistě subjektivním dojmem, nepřítomností výraznějšího děje a nadbytkem poetického rozjímání. Mě ty malebné záběry přišly o ničem a sledování vztahu postav jen prázdné čekání na smrt... Mé city tentokrát šli jinou cestou... Matka a syn je však také příkladnou ukázkou, jakým filmům škodí průměrování hodnocení, protože uživatelé, kteří podobný typ filmů vyhledávají budou více než spokojeni (z doslechu:)) a ti ostatní jen nechápavě kývat hlavou z prožité nudy a čekání. Já se přiznám, že tentokrát spadám do té druhé kategorie... Kolik ale uživatelů dává 4* jen kvůli poetice, kterou sami třeba ani hlouběji nechápali?(možná časem druhý pokus) ()
Matka a syn, jež pojí téměř hmatatelná vzájemná láska. Ona ho kdysi nosila pod srdcem a teď, když je již nemocná a slabá, nosí on ji - chová ji tak, jako kdysi ona chovala jeho a krmí ji tak, jako kdysi ona krmila jeho. Předlouhé, klidné a smířené ticho občas protne pár slov, která však ani nemusela být vyřčena... Divák, který se rozhodne věnovat tomuto ojedinělému uměleckému dílu pár chvil svého života, bude odměněn naprosto specifickým filmovým zážitkem, který dotyčnému na chvíli umožní jiný druh vnímání času a obrazu. Co záběr, to nádherný (většinou též působivě "zdeformovaný") melancholický obraz, jaké obyčejně nejsou k vidění ve filmech, nýbrž v galeriích. Jako by každý strom, každá květina, každé stéblo trávy představovalo živoucí důkaz toho, že Matka Příroda nás miluje v životě i ve smrti - v nekonečně plynoucím koloběhu - a ona zůstane krásná, i když my jsme již u konce svých sil... ()
::::::::::::::::::::::::::::::::: Tak tohle opravdu nevím, jak hodnotit. Z jistého pohledu to byla opravdu nuda, ale poetické filmy jsou spíše nudné. Záleží opravdu na úhlu pohledu. Já poetické filmy mám rád, ale tohle mě moc nevzalo. Zase když se na to dívám z jiného pohledu a úhlu - třeba jako uživatel Hirnlego, tak je to naprosto skvělý film. Fakt nevím jak todle ohodnotit, proto tenhle film zůstane ode mě "nedotčený". Co vím ale naprosto jistě je, že mě film neskutečně zaujal a už se těším, až se podívám na Otce a syna. ::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::: ()
Jeden z 500 největších filmů všech dob časopisu Empire. ()
Andrej Tarkovskij + Ingmar Bergman + Béla Tarr = Alexander Sokurov. Nesmírně citlivě a přitom krutě pravdivě natočený snímek ruského režiséra Sokurova, jehož tvorba mi po dlouhou dobu zcela unikala. "Následník" Andreje Tarkovského velkého Mistra velmi uznával, natočil o něm dokonce celovečerní dokument Moskevská elegie. Sám Sokurov tíhne k minimalismu, což se projevilo v plné síle i v tomto snímku, konstruuje až nesnesitelně dlouhé záběry, čímž se částečně podobá stylu Bély Tarra. V Matce a synu jsou postavy staženy do pozadí, jde především o dokonale komponované záběry, které připomínají spíše malbu než filmový obraz, a jimi vyvolané pocity. Postavy mi přišly spíše emocionálně vyprahlé, i když v jednom osobním momentu jsem na chvíli zapochyboval. Na jednu stranu malá stopáž, na druhou velmi hutný film, při závěrečných titulcích jsem měl pocit, že mám za sebou film s minimálně 150 minutami. To ale nemyslím v negativním slova smyslu, spíše naopak. Ještě menší osobní poznatek nakonec. Obraz hluboce zkroušeného syna stojícího v travnatém porostu a ohlížejícího se na v dáli jedoucí vlak patří k nejsilnějším a nejemotivnějším scénám, jaké jsem kdy viděl. Syn, jako by se pomalu smiřoval s odchodem matky na věčnost, vlak již dojel do její cílové stanice. ()
Čas ubíhá různě... ()
"Artovější" už to ani být nemůže. Neskutečně dlouhé nepřerušované (mnohdy i statické) záběry, prakticky nulový děj a minimum postav a dialogů. ()
Malířské proti nudnému a zpomalenému - tj. velmi dobrá, téměř malující kamera je překryta až hrůzně ubíjející statičností děje, vnitřní jalovostí společných scén syna a matky. Je to jalovost, která nemá daleko k prázdnotě. Vznikají-li tady pochybnosti, není se co divit. Více pochybnosti tu vzniká o tvůrcích tohoto jinak ambiciózního projektu než o jeho divácích. Když dva dělají totéž, není to totéž. Sokurov určitě není bez talentu, otázkou je, zda to stačí na Sokurovovo používané označení pokračovatele ruské filmové školy. ()
Po prvých piatich minútach som si hovoril, že ak bude film plynúť takýmto tempom, tak aj tá hodinka bude pre mňa veľa. Po ďalších piatich ma však film nečakane vtiahol do deja a mne to celé ubehlo clekom nečakane príjemne a rýchlo. Kamera a obraz je krásny, naplnený priam akoby bol namaľovaný temperovými fabami. Dokonca mi ani tak nevadila tá monotónnosť a statickosť kamery ako to, že to bolo celé premlčané. A aj keď dialógy matky a syna nemali nejaké vyššie rozmery, ich podstata sa mi vrývala po dožu a bolo celé krásne. Treba mať na to však správne rozpoloženie. 75%. ()
Film živoucí a měnlivý ~ toť kouzlo prolínání. Moře horám, lesy nivám, matka synovi, jaro podzimu, duše krajině - vše propojeno vzájemnými sympatiemi, vše přitažlivé, prostupující se, do sebe vnořené, soupatřičné. Prolínání zakládá snovou kvalitu Sokurovových filmů... ()
Film v obrazoch Caspara D. Friedricha. ()
Bolestivé umění. Nepřekvapuje mě, že je to oblíbený film Carlose Reygadase. ()
Matka a syn je mistrovská ukázka spirituálního filmu ve smyslu snímků Andreje Tarkovského. Nechci tím říct, že Sokurov je jako Tarkovskij, nebo že jsou zde výrazné prvky a analogie s Tarkovského estetikou - i když tady určité analogie samozřejmě jsou - , to by bylo příliš laciné, už jenom proto, že Sokurov je tradičně označován za jeho epigona atp., ale domnívám se, že Matka a syn naplňuje smysl "spirituálního" filmu. Na rozdíl od pozdějšího snímku Otec a syn je tento prostší, přímější a snad jaksi kontemplativnější - narativní struktura je minimální. Postavy se pohybují v jakémsi neskutečném světě na pomezí podzimu a jara a pocit neskutečnosti je navíc posílen deformací obrazu, barevným filtrem a rozostřením obrysů, vyvolávajícím dojem obrazové plochosti. Sokurov ukazuje vztah matky a syna v čisté formě, jakoby jej vypreparoval z matérie "skutečného" života a očistil od vedlejších příměsí. Obraz umírající matky je jeden z nejsilnějších filmových obrazů vůbec. ()
80% - Kdo neví, jak vypadá zfilmovaná poezie, tak po zhlédnutí tohoto snímku mu to bude naprosto jasné. Krásné obrazy se zvolna střídají jeden za druhým, naplněny emocemi spějí k baladickému závěru, pro díla tohoto žánru tak typickému... ()
Tady rozumím příliš málo, něž abych se odvážil hodnotit. Nedomnívám se, že vše, co nechápu, je pitomost - zvlášť to platí o poezii. Básně, které mě zasáhnou, si troufnu chválit - ty ostatní, nejsou-li zjevně neohrabané, raději přecházím mlčením. Plaí to i o filmové básni, jíž je "Matka a syn". Vícekrát se mi stalo, že text teprve po letech promluvil. Třeba to bude s tímto snímkem podobné... ()
Tu ani nejde o, či pochopiť alebo nepochopiť, ale skôr o to, či precítiť alebo neprecítiť. Vyložiť si metafory Matky a syna si každý môže po sojom, Sokurov nám tu podľa všetkého necháva značne otvorené dvere. Ide ale možno najmä o to, či vás pri sledovaní filmu budú sprevádzať myšlienky na vlastnú matku, čo sa v mojom prípade rozhodne stalo. Niektorých ľudí milujeme tak, že by sme ich obrazne nosili na rukách, Sokurov to ale vzal vo svojom zrejme veľmi osobnom filme doslovne. Pokiaľ máte radi melancholické obrazy prírody, nie je čo riešiť. A pokiaľ máte dojem, že tu hrajú iba dvaja herci, tak si všimnite v 44. minúte osôbku prechádzajúcu v pravom hornom obraze. Keďže sa dokážem z balkóna pozerať na les a horu niekedy celé hodiny, tak v tomto prípade subjektívne o žiadnej nude hovoriť nemôžem... ()
Nádherně barevné... a zároveň šíleně nudné. Škoda, škoda, škoda... ()
Film, jemuž dominuje velmi osobitá, působivá kamera, se zabývá tématikou, která doslova rve srdce a divák chvílemi přímo fyzicky cítí bolest obou aktérů. Možná až příliš smutný snímek, který ale rozhodně stojí za vidění. ()
Tento režisér bývá označován za následovníka Andreje Tarkovského, tam kde Andrej skončil, tam Alexander pokračuje, ale ne směrem ven, ale směrem do našeho nitra do míst, kde není pánem čas. Kdo netouží bolestivě zakoušet poznání nechť si uvaří slepičí polívku a večer si jde s čistou hlavou spát, kdo je připraven zříci se všeho, na co si již udělal jasný názor, nechť přistoupí a s čistou hlavou se rozhlédne po krásné tíži lidské žízně. Film probíhá velmi pozvolným tempem, nikam nespěchá, jako život, nesnaží se uchopit podstatu a rozvinout příběh, spíše jen tak obchází po krajině a maluje obrazy, ukazuje nám krajinky jak ze štětce Lorraina, začínáme si uvědomovat že když vyjdeme ven, tak spatříme tutéž krásu, která nás každým dnem má tu možnost překvapovat, opět jen záleží jen na nás jestli se umíme dívat. Ve filmu je použita velmi citlivá hudba, za kterou lze označit i „běžné“ zvuky přírody, lidský dech, vítr, zurčení vody, šelest ptačích křídel, zvuk kročejů a i na mistra Bacha se najde prostor. Film zobrazuje jeden den v životě syna a jeho matky, která je nemocná a její pokračovatel ji s láskou a trpělivostí slouží, bez toho aby čekal na to až to jeho trápení skončí, nežije pro okamžik, pro okamžik kdy děkuje za svůj život za okamžik stvoření, bez kterého by nemohl spatřit krásy světa a lidského ducha, je uvědomělý a zodpovědný, hlavně férový. Ano možná je to ideál, ale dosažitelný. Jeden den se chce matka jít projít ven do přírody, jelikož již nemá sílu učinit ani krok, tak využívá nohou a rukou svého syna, který ji nese s takovou láskou a opatrností jako nosí fena své potomky v ostrých zubech. Následuje zastávka na lavičce a několik minut tichého usebrání, syn čte matce dopis. No a pak již jsou po širokých, hlinitých, zatáčejících cestách domů, kde matka za pomoci usedá na prostou židli. Pak se jde projít ještě syn sám. No a to je veškerý děj. Nic víc, nic míň. Jen jeden den a jedna cesta. Jedna část mozaiky, jeden střípek jedna molekula která člověka rozloží. Že by onen pevný bod?, Nene to by bylo příliš laciné, hýbat zemí by bylo jen ztrátou času, tady jde o víc než o teorii, tady jde o tebe o to, co je v tobě. Mnohdy si ve filmu všimneme, že realita je poněkud odlišná od toho co nám kamera ukazuje, je dobré se zamyslet nad tím, jestli náhodou není pokroucen náš pohled. Ona pokroucenost mi připadá nádherná, neboť přesně doplňuje filmový obraz a jeho účinek na nás, není to umělá deformace, tady jde o něco jiného, než udělat něco odlišného a tím se seberealizovat. Mám rád ruská díla, velmi často jdou k jádru problému a neberou si moc servítky, rejpou se v lidském morku, jako by to bylo bláto, nezabalují to do zbytečných blábolů o něčem, oni jdou přímo k. A to já jako lopaťák, neotesanec mám rád, neboť se nemusím prokousávat spoustou vaty, kde jsou velmi často červy pokrytectví a nezdravé sebestřednosti tvůrce. Tento film postihuje to co vždy lidskou existenci provázelo a co jí vždy provázet bude. A postihuje ji bez citového vydírání, bez mravokárcovství, bez toho aby nám to řeklo jak uchopovat, na to si každý musí přijít sám. Spíše jen ukazuje než aby si to chtělo něco přivlastnit. Snímek je drahocenný klenot, který mi už nikdo nevezme, je hluboce zakořeněn bez zemské tíže. Bravo pane Sokurove. Pro přistoupení k tomuto snímku nepotřebujeme žádné zvláštní znalosti, jen 70 minut svého času a dostatek síly na to se s velkým dílem popasovat, ale není poznání bez úsilí. Lenoši zůstanou hloupí a ještě si na to budou všude stěžovat a hledat pihy na svých bližních. Také zde není prostor pro sebelítost a stěžování si na vlastní těžký život. () (méně) (více)