Drsné jaro

Ve filmu spatřujeme bandu kluků, kteří nemají žádné cíle, trpí nudou a stále více se propadají do násilí, cigaret a nebezpečně si zahrávají se svými životy i se životy ostatních spolužáků. Kujo je dokonce po celý film naprosto citově chladný, nikdy nehne ani brvou, až na konci, když vidí, že Aokiho snažení dopadne jedině jeho smrtí, pokouší se ho zastavit, dobíhá však pozdě a Aoki umírá. Prostředí školy jen napomáhá k dokreslení atmosféry, neboť stěny školy jsou posprejované, toalety věčně špinavé a celá budova působí spíše jako příbytek nějakého gangu, než jako škola. Hudba jen doplňuje drsnost a násilí, ale zároveň i citovou vyprahlost jejích obyvatel, stejně jako postava liliputánského zahradníka. Film je vlastně takovou výpovědí mladé generace, nemající dostatek zájmů, smysluplných aktivit a pevného sociálního zázemí. (22.05.2015)

Na Aoi Haru jsem se hodně těšil, přece jenom námět byl velmi zajímavý a slibný. Celkově po shlédnutí nejsem nějak zklamaný, ale taky ne nejsem nadšený. Nedivím se, že Japonci jsou cvoci, když točí a dávají do distribuce takové filmy. Poetiku jsem tam teda hledal marně, násilí bylo hodně ale nepřesvědčivé. Hudba OK. (11.09.2006)

Nějaká freska, ne? Nuže, co jsem zjistila? Že tlak, vytvářený na japonské studenty posledních ročníků středních škol je OBROVSKÝ! Maturita se u tak soutěživého národa stává vysoce zátěžovou záležitostí, na kterou navazují neméně důležitá rozhodnutí, třeba - co dál? Univerzita, práce, yakuza? Já osobně bych si vybrala psychiatrickou léčebnu nebo vězení, protože ti, co tam mají být, jsou evidentně všichni venku... A teď beze srandy, ten drsný černohumor má podprahový význam - jsou v něm zakódována varování, jak divokou demokracií a všeobecnou připosraností pozbýváme vlády sami nad sebou a tím, jak boříme mantinely, zadupáváme zbytky sebeúcty, ze které by nové generace mohly čerpat a ne zoufale dumat, co vlastně se sebou... Tak, taky si zatleskám, třikrát... s přihlédnutím k poutavé spolupráci kamery a hudby. (11.09.2014)

Do třetice japonská "zlatá mládež"... Přišlo mi to trochu slabší než Kurôzu Zero nebo Doroppu, ale to neznamená, že je to v něčem nepředčilo. Svojí rozvláčností, ledovým klidem a přirozenou inteligencí hlavního hrdiny, v kontrastu s kvetoucími tulipány a sakurami, na mě působil mnohem depresivněji, než zmíněné dva filmy. Panoptikum nejrůzněji "postižených" postav dává celému filmu originální i ponurý ráz. Film je černý jako školní uniformy hrdinů, jenom sem tam místy probleskne veselejší barva, aby ukázala, že nějaká ta radost v tom bezútěšném světě ještě je. (31.05.2012)

Tenhle film mě dost sebral. Působí ze začátku dost nenápadně - jako solidně natočený příběh ze školního prostředí s dobrým využitím hudby a pečlivou režií. Asi tak od poloviny ale začíná zalézat pod kůži, a jak je to u japonců časté, děje se tak těžko popsatelným způsobem. I bez znalosti předlohy je patrný původ v komiksu. A stejně jako se v komiksu děje to podstatné mezi obrázky, lze metaforicky totéž říci i o tomto filmu: mezi "řádky" se tu rozkrývá komplikovanost vztahů mezi mladými lidmi (která je v japonsku asi daleko za hranicemi našich obzorů, protože život tam je z našeho pohledu trošičku science fiction). Závěr je opravdu hodně na efekt udělaný, je však nejen efektní, ale též efektivní. (26.02.2007)