Mať
Mother
Režie:
Vsevolod PudovkinKamera:
Anatolij GolovnjaObsahy(1)
Ve filmu Matka (Мать) není žádná rozpačitost. Větší umění? Bezpečnější umělecká zkušenost. Není to jen bezesporné nadání mladého, čtyřiadvacetiletého režiséra Pudovkina, je to jednota světového názoru, která nedovoluje podobné úchylky. Ve filmu je prožitek lidu. Jen z tohoto prožití může pocházet Pudovkinova znalost lidského materiálu a jeho ovládání. Hodně pracuje s jednotlivými typy. Jde v tom však daleko na naturalistické líčení prostředí. Za každým typem stojí společenská vrstva. Ať je to hráč na balalajku, ať je to dělník, ať je to dozorce, ať to jsou průmyslníci, ať to jsou vojáci a důstojníci každý jednotlivec zastupuje skupinu, třídu, část společnosti. Z těchto tváří vyčteme ruský osud. Kameraman jako Dostojevskij. Pudovkin dává lidi snímat podle jejich významu v dějích normálně nebo zvětšené. To nejsou obvyklé ozřejmující detaily. To je druhý význam nad mimickým dorozuměním, symbolizování ne fantastickým alegoriemi, nýbrž realitou poslušnou filmové techniky. Tak je toto zdůrazňování zároveň skladebným tajemstvím. Těla rostu a smršťují se. I v nehybném tu je pohyb. Jak skvěle je to všecko hráno. Syn, který se poprvé zasměje, když mu matka ve vězení podstrčila dopis. Stařík, zrádce, hospodské typy. Podivuhodné je uvolňující a zase napínající včleňování krajiny. Skvělý film, snad první, v němž jsou kompozičně zvládnuty osud jednotlivce a osud masy. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (33)
Netreba slov. Všetko je zobrazené tak sugestívne, podmanivo a presne, že netreba ani medzititulky. Ale však keď už sú, tak fajn. Veď ich nie je nejako extra. Film si neberie servítky a hneď z úvodu prezentuje atmosféru alkoholom nasiaknutej krčmy s týpkami, ktorých chľastom nasiaknuté šaty miešané s pachom sušených rýb cítiť priamo z filmového plátna. Jeden z fabrických robotníkov, otec rodiny neváha zobrať z domu žehličku, aby bolo na ďalší stakanček. Vyzerá jurodivo a desne. Jasné, že ženu mláti ani žito, na syna kašle, za kus chľastu poslúži i čertu-diablu. Dôstojnosť jeho rozcuchano-ožralsko divokému výzoru a pohľadu dodá až smrť. So sviečkou v rakve konečne vyzerá ako-tak k svetu. Syn- ten je už inde. Nechce skončiť v kolobehu práca-krčma s partiou prapodivne sa tváriacich muzikantov, hrajúcich ožralcom do pijanského taktu. Chce niečo viac. Odstrániť dekadentnú buržoáziu a šľachtu, ktorej viac záleží na výzore a postroji koňa, ako na bedárskych robotníckych poddaných. Tí môžu byť postrieľaní po desiatkach ako bezcenný odpad. On tríma v rukách prápor revolúcie. Ešte je deravý a rozstrieľaný políciou, idúcej blahobytným mamonárom po ruke. Ale už to nebude dlho trvať, kedy víťazná robotnícka zástava zaveje na vežiach palácov a kostolov. Pretože potrebu vzdoru voči falošnej luhárskej vrchnosti, potrebu konšpirácie a motákov napokon pochopí a do revolučného kvasu sa vrhá aj pôvodne ustrašená, domácim násilím kynožená, matka. Matka z prostých pomerov, intuitívne i srdcom vycítiaca nevyhnutnosť odstránenia zákerného kapitalizmu. Dokonalý film. Dokonalá škola výrazu, montáže, strihu. na vyjadrenie kolektívnej myšlienky úplne stačí individuálny príbeh, nie je potrebný nasilu kolektívny hrdina bez výrazu. Pudovkin pochopil a vytvoril krásny film. ()
Matka se rozvíjí pozvolna (to je věta!). Revoluční duch tu rezonuje od počátku, ale pořádnou akci divák vychutná až v saném závěru. Bližší než Pudovkinův klasický, až archaický způsob vyprávění je mi cokoliv od Ejzenštejna. Jeho díla jsou na první pohled sice méně srozumitelná, ale dokáží strhnout (použitím téže řeči jako třeba Greengras ve filmech o Bournovi - příběh jde stranou, forma vítězí nad rozumem). Patos je u něj stravitelný, protože jsme k jeho přijetí dovedeni za ručičku s takovou intenzitou, rozmachem a rychlostí, aniž bychom se museli zabývat jeho oprávněností. Oproti tomu Pudovkin svůj příběh buduje s pomalou jistotou, kterou završí ikonickým pohledem na matku s vlajkou v ruce. Divák čeká než mu ji Pudovkin ukáže ze všech úhlů a přesune se k dalšímu obrazu. Zatímco Ejzenštejn využívá montáž ke zobrazení protikladů, které často působí šokujícně a vtipně, Pudovkin se spokojí s prostou alegorií rozbouřeného davu a tajících ker. Je to silné, ale při srovnání s dobovou konkurencí to prostě není to nejlepší. ()
Problémem sovětské kinematografie dvacátých a třicátých let je, že nelze nevidět propagandistický charakter většiny děl, nicméně jejich nesporná umělecká kvalita nás nutí přivírat nad tím oči. Ať už mluvíme o Eisensteinově Křižníku Potěmkin, Dovženkově Zemi, o Třech písních o Leninovi Dzigy Věrtova nebo Matce Vsevoloda Pudovkina. Pudovkin natočil svoji filmovou prvotinu podle románu Maxima Gorkeho a na rozdíl od Eistensteina, který se soustřeďoval na masy a jejich revoluční funkci, Pudovkin zobrazuje jednotlivce, kteří tuto masu tvoří. Film zachycuje přerod konzervativně smýšlející matky mladého rebela v podobně horlivou revolucionářku. Pudovkin vhodně využívá montáží a překvapivých detailů, které zvyšují napětí a hloubku vyprávěného příběhu. I přes docela průhlednou průvodní myšlenku je zpracování takové, že se Matka právem řadí mezi to nejlepší z němé éry. ()
Matka patří k výjimečně sugestivním dílům, které se ani na poli němých filmů nevyskytují často. Vsevolod Pudovkin natočil svoji celovečerní prvotinu podle Gorkého románu Matka. S ohledem na dobu vzniku a s přihlédnutím k románové látce se nemůžeme divit, že revoluční duch vystupuje snad z každého záběru. Duch tvrdý, nesmlouvavý a impozantně podaný. Hlavní podíl na tom má technické ztvárnění. Režisér dynamicky střídá jednotlivé záběry, čímž neustále udržuje tempo. K tomu přidává jednoduché metafory. Časté montážní postupy mají ukázat hloubku záběru, strhnout divákovo vnímání. Děj se odehrává na pomezí jedné rodiny, jež je nemilosrdně konfrontována s tehdejší společenskou situací. Pudovkin se tedy zaměřuje na vykreslení psychologie jednotlivce, které dává do souladu se sociálním prostředím oné doby. V tom se výrazně odlišuje od Sergeje Ejzenštejna , který se přikláněl k masovým hrdinům - revolučnímu davu. Styčné body ve vykreslení sociálních vrstev se u obou ale dají najít. Povýšenost a arogance kapitalistů, nemilosrdnost a brutalita carského vojska a neústupnost, víra ve správnou věc v rukách rebelujícího obyvatelstva. Kdybych měl ještě něco vyzdvihnout, byly by to herecké výkony. Pudovkin, dříve žák Stanislavského, dokázal hercům vdechnout dojem lidskosti a živelné energie. Dramatické pnutí u nich graduje hlavně do velkých detailů obličeje... A proto, koho zajímá vrcholné období ruské němé kinematografie, měl by nejprve sáhnout po tomto ojedinělém filmu. ()
Zdůraznit v ryze socialisticky-propagandistickém dramatu důležitost jednotlivce a a jeho matky? Dirigovat montáž jako Ejzenštejn v nejlepších letech, třebaže k tomu zvolené téma vůbec nevybízí (pomineme-li pár scén, zejména v druhé polovině)? Podivné. Naopak si vážím nejednostranného vykreslení společenských poměrů v předrevolučním Rusku, dát do opozice hrdinova otce a vůbec všechny stárnoucí muže, na to musel mít Pudovkin pořádně neotřesitelné postavení. Ale Stávka je přeci jenom jinde. ()
Reklama