La tirisia
Perpetual Sadness
Režie:
Jorge Pérez SolanoScénář:
Jorge Pérez SolanoKamera:
César Gutiérrez MirandaObsahy(1)
Jestliže v režisérově prvotině Spirála odcházejí muži od svých žen s přáním vylepšit svou ekonomickou situaci a neuvědomují si, že ničí to, co chtějí zachránit, ve filmu Smutek bez konce po návratu zjišťují, že už nic není jako dříve. Chebu zradil manžel dvakrát: když ji opustil kvůli výdělku, a pak když se vrátil. V době jeho nepřítomnosti otěhotněla se stejným mužem jako další z místních žen, Ángeles Miguel. V prostředí, v němž chybí láska i soucit, nyní stojí obě ženy před drastickou volbou: opustit své děti, nebo své partnery? V izolaci marginálního regionu, mezi obřími kaktusy a pouští rozehrává režisér metaforický příběh postav, ponořených do trýznivého čekání na příležitost: „Když jsem točil svůj první film v Oaxace, viděl jsem spoustu dětí žijících jen s prarodiči, protože je matky opustily kvůli partnerovi. Chtěl jsem se proto podívat na tento problém očima žen, snažících se pro sebe vybojovat kousek štěstí, a zároveň ukázat, jak je tento boj marný: protože tyto ženy nakonec podlehnou nemoci duše, zvané tirisia." (MFF Karlovy Vary)
(více)Recenze (7)
Solano chtěl vyprávět příběh Smutku bez konce s co nejméně dialogy. Chvílemi se mu to daří, chvílemi však již méně. Můj zásadní problém se Smutkem bez konce tkví v tom, že mi všechny postavy byly naprosto lhostejné a navíc utrpení hlavní hrdinky Cheby mi přišlo lehce vykonstruované a z toho důvodu poměrně iritující. Solanovi se tak nedaří vyvolávat emoce, což je u filmu, který se evidentně snaží emoce vyvolávat, smutné. 45 % ()
Křišťálový glóbus - výběr ()
Nevěrohodná nápodoba mexické artové lyriky (jen kamera se jakž takž drží), která ke konci upadá do područí telenovelových mouder, polopatických symbolů a lepkavého sentimentu, špatně maskovaného za syrovost. Tím se stává nesmírně otravnou. Klasický exemplář festivalového uměníčka. Nezaměňovat s art filmem. ()
49 MFF KV ()
La tirisia se snaží odrážet život v chudém Mexiku tak autenticky, že já jsem z jejího sledování nezískala po emocionální stránce prakticky nic. Možná je to moje chyba, ale pomalé tempo, mně velmi vzdálené prostředí a příběh, který se divákovi dlouho nesnaží vysvětlit, kdo je kdo a jaké jsou mezi jednotlivými postavami vztahy, mě tentokrát mírně ubíjely. ()
Smutek bez konce je ospalý, stejně jako jeho herci. Ospalá je i atmosféra místa, které nepůsobí vůbec zajímavě. Kamera se snaží experimentovat a můžete se tedy kochat několika minutovými záběry na přírodu nebo na detaily postav. Asi bych k filmu potřeboval manuál, abych pochopil některé scény. Jedno ale vím stoprocentně, film bych nedoporučil. ()
Trochu moc klišoidní, drama vycházející z nedostatku komunikace, která ale není v postavách úplně opodstatněná. "Solná" část a machistický příběh v ní mnohem lépe vystavěn než příběh Cheby a jejího staronového manžela. ()