Zkáza krásou

V priebehu olympijských hier v Berlíne (1936) sa zoznámila s 38-ročným Josephom Goebbelsom. Ale Goebels sa do Baarovej zamiloval a to už jeho manželku Magdu nenechalo chladnou. O muža nechcela prísť, považovala jeho úlohu v budovaní Tretej ríše za veľmi dôležitú a navyše bola nesmierne oddaná Hitlerovi. Spočiatku navrhla, aby spolu žili všetci v trojici. Na Lídu mala jedinú požiadavku, aby s Goebbelsom nemala dieťa. Spolužitie ale dlho nefungovalo. Rozhodla sa zakročiť radikálne a zašla za Hitlerom. Ten mal pre Magdu Goebbelsovú, ženu, ktorú pokladal za vzor pre každú nemeckú ženu v krajine, slabosť a pochopenie. Zorganizoval stretnutie a hoci ho Goebbels prosil o prepustenie z funkcií a vyslanie ako veľvyslanca do Japonska spoločne s milenkou, Hitler to odmietol. Minister propagandy musel vzťah s Baarovou ukončiť. Dostala okamžitý zákaz natáčania v Nemecku, sledovalo ju gestapo a napokon ju vyhostili z krajiny. (09.02.2016)

Z celého Třeštíkové a Hejnova dokumentu o Baarové je paradoxně nejzajímavější to, co přímo o Baarové není... Málo známé záběry ze zákulisí filmového průmyslu 30. let, kamerové zkoušky, ukázky z málo známých italských filmů, dobové týdeníky, projevy... Jakmile mluví LB nebo je řeč o LB, Třeštíková lacině zvýrazňuje pouze bulvární složku jejího životního příběhu, který je navíc vyprávěn nekonzistentně, neúplně, povrchně až zkreslujícím způsobem. Pro mě osobně je její slavné milenectví s dr. Goebbelsem nezajímavé a to, co v (nejen) jeho kontextu je skutečně důležité a významné, Třeštíková ve filmu nijak nezmíní. Tedy jestli/jak byla využívána německou propagandou, jak ji vnímali filmoví diváci, jaké měly její filmy kritické ohlasy, jaká byla její společenská role, pracovní vztahy s jinými tvůrci, vliv rodinné anamnézy (častých duševních poruch v rodině) na její kariéru...atd. atd. Dobová atmosféra je naznačena díky archivním záběrům relativně dobře, ale role Baarové v jejím kontextu je prakticky zamlžena. Skoro se až chce říct, že tento film o LB je zoufale zbytečný, protože značnou část materiálu už Třeštíková publikovala před dvaceti lety a nic nového už nepřináší. Problém samozřejmě je, že LB si svůj příběh vypráví sama, přičemž celou dobu vlastně jen sledujeme starou nešťastnou ženu se silnou poruchou osobnosti a problémy s alkoholem (což Třeštíková strašně lacině zdůrazňuje dlouhým záběrem na to, jak Baarova pije becherovku přímo z lahve nebo si zapaluje cigaretu na špatném konci). Baarová v kouřovém dýmu pouze zvýrazňuje svůj talent a krásu, vypráví nedůležité historky svých mileneckých eskapád, případně odpovídá na režisérčiny banální dotazy. To je ale trochu málo, ne? (08.01.2016)

Ten dokument mi dneska prostě sedl. "Milujem to, co ztrácíme..." Baarovou nemám ani zdaleka detailně nastudovanou, takže nemůžu a nebudu filmu vytýkat, že mi nepředložil zajímavé informace. Mi je totiž předložil. Ani nebudu polemizovat nad tím, zda by nebylo lepší výpověď Baarové konfrontovat. Protože snímek podle mě ukázal Baarovou takovou, jaká byla. Krásná, talentovaná, ale také naivní, sebelítostivá a do sebe zahleděná, podléhající mocným (kolik z nás by odolalo?), na sklonku života troska. Ten film byl v podstatě tuze smutný. (06.09.2016)

Lída Baarová. Filmová hvězda. Obdivovaná. Zatracovaná. Milovaná. Nenáviděná. Jméno, které dodnes vzbuzuje silné emoce a ještě silnější kontroverze. Pokus Heleny Třeštíkové, výrazné představitelky současného českého dokumentárního filmu, o nonkonformní pohled na tuto tragickou osobnost našich dějin se ovšem ve svém ztvárnění míjí účinkem. Mozaika soukromého i profesního života Baarové je inscenována podle obvyklých kategorií, kterých film v několika okamžicích zneužívá proti herečce samotné, zřejmě na základě subjektivní interpretace Škvoreckého autobiografie anebo v rámci autentického rozhovoru režisérky s Baarovou v devadesátých letech. Účel a smysl některých záznamů lidského neštěstí, jemuž Baarová v posledních letech svého života podléhala, vytváří spíše chatrný rámec pro veškeré vedlejší výjevy; úryvky ze známých i méně známých filmových rolí, fotografie, reprodukce i historické dobové záběry nacistického Německa v čele s Hitlerem a Goebbelsem jen stěží zaznamenají to, co je klíčové pro celkové resumé. Pohled Heleny Třeštíkové na Lídu Baarovou měl být především ryze osobní záležitostí, intimní zpovědí mezi dvěma ženami, obyčejným filmem o jednom neobyčejném osudu. Celkovému vyznění ale nejvíc schází právě ta lidská, obyčejná rovina. Zkáza krásou není bohužel příběhem života Lídy Baarové, ale veskrze průměrným dějepisným souhrnem, vypravujícím o pošramocené pověsti filmové superstar. A to je zoufale málo. (07.01.2016)

Objektívne je to samozrejme Třeštíkovej slabší kúsok. Ale mňa to aj tak bavilo. Lídu Baarovú som síce v žiadnom filme nevidel, ale jej životný príbeh bol pre mňa vždy veľmi zaujímavý. Iste, dalo by sa polemizovať, nakoľko si Baarová svoje rozprávanie prikrášľuje, keďže Třeštíková jej do toho takmer vôbec nevstupuje. Ale v tomto prípade jej to nemám za zlé. Načo sa zbytočne snažiť „dusiť“ jednu starú, osamelú ženu, ktorá je evidentne psychicky takmer na dne? Už len ten jej príbeh samotný je proste neuveriteľný a dobre poukazuje aj na to, akú majú veľké (nielen) filmové hviezdy tendenciu zhasnúť a prepadnúť sa do úplného zabudnutia. A koľkokrát na to nepotrebujú ani turbulentnú historickú dobu. Ja som napriek všetkému musel obdivovať Baarovej vytrvalosť, schopnosť vždy sa vzchopiť (aj navzdory tej komplikovanej dobe!) a opäť naštartovať svoju kariéru. Niektoré súdy, ktoré ešte aj dnes padajú na jej adresu mi prídu tak trochu prísne. Kolaborantka? Len kvôli tomu, že snáď spala s Goebbelsom? Ale prosím vás... Jej to bolo srdečne jedno, o politiku sa vôbec nezaujímala a myslím, že o Goebbelsovi a Hitlerovi (resp. o ich plánoch / názoroch) mala skutočne veľmi zahmlenú predstavu. Iste, Baarová mi ako človek nebola príliš sympatická. Prišlo mi, že je (okrem iného) strašne zamilovaná hlavne sama do seba, resp. do svojho obrazu v dobách najväčšej slávy (kedy jej pri nohách ležali najmocnejší muži sveta – to je fuk odkiaľ boli a čo boli zač) a veľmi málo empatická voči druhým. Ale odsudzovať ju nemienim. Napriek tomu som k nej v závere pociťoval súcit, pretože som skrátka a dobre videl hlavne zlomenú, smutnú ženu unavenú celým životom, ktorá sa dokáže usmiať len vtedy, keď rozpráva o tom aká bola úžasná a ako ju všetci milovali._____ „CHCELA BY SOM SA... PROSTE LEN TAK STRATIŤ. VŽDY KEĎ SA PREBUDÍM, POVIEM SI: ZASE NOVÝ DEŇ!... ALE TIE DNI UŽ NIČ NEPRINÁŠAJÚ, VIETE?“ (19.03.2016)