Dillinger je mrtvý

Tádydádydááá a to je konec, přátelé. Ano, ano, jen ten konec stál za to a bavil mě (cca posledních 10 minut). Hlavní postava pro mě neměla vůbec žádné charisma, sledovat její (vlastně jeho) počínání mi způsobilo částečné bezvědomí a barvení revolveru červenou barvou mě donutilo zamyslet se nad duševním zdravím, mým i tvůrcovým, pak by zřejmě následovalo kóma, ovšem to přišel ten již výše zmíněný konec a vysvobození.. (06.02.2020)

V jednom aspektu netradiční Ferreri: maestro filmové metafory - v tom smyslu, že příběhy a postavy jeho filmů většinou fungují "pouze" jako ztělesnění metafory, pomocí níž Ferreri buduje analogii mezi světem filmovým a reálným - zde učinil krok navíc. V úvodní scéně totiž nechal metaforu, pro tento film zvolenou, přímo zaznít. Divák tak nemusí "pouze" ze sledovaných aktů postav sám vyextrahovat Ferrerim zvolenou metaforu (tedy princip, podle něhož se děj odvíjí a jenž nese nějaké poselství), ale může přemýšlet, nakolik odpovídá v úvodu vytčenému "programu". A zde se podle mě nabízejí dvě možnosti - buď konstatujeme, že u hlavního hrdiny vskutku došlo k radikálnímu odmítnutí odcizeného světa, k útěku před ním cestou rebelského gesta, nebo, což je zajímavější, naopak konstatujeme, že u něj právě došlo k úplnému splynutí onoho odcizeného obrazu s ním samým. Jestliže "vnější svět přechází do nitra člověka", bude se násilí (průmyslová a vojenská mašinérie, kde je zaměstnán) a romantický únik před dosavadním fádním životem na luxusní plachetnici (reklamní fantasma) atd. jevit právě jako zvnitřněné naplnění "kvalit" (post)industriální společnosti, k němuž se odhodlal konkrétní jedinec. (25.03.2015)

Na Annie Girardot, která hraje v tomhle filmu bych se mohl dívat každý den. Na tenhle film, ve kterým hraje Annie Girardot bych se nemohl dívat už nikdy. Mám pocit, že smysl filmu Dillinger je mrtvý bych nepochopil ani kdyby k němu byl přibalenej návod. Když si vzpomenu, že jsem měl na výběr mezi Bolt - pes pro každý případ --- Farářův konec -- Španělská fotbalová liga a já si vybral pičuse co si doma hraje s červenou pistolkou, mám chuť poprosit uživatelku Květula, aby mě za mou blbost dala 10 ran na holou, abych měl díky filmu alespoň nějaký vzrušení. (16.01.2010)

Libí se mně směr, kterýmžto se zde v komentářích ubírá Dionysos. Totiž že Glaucův závěrečný čin (onen nezvratný finální akt) nelze jednoduše číst jako "vykročení" z odcizeného života, jako nový slunný začátek, jako velice zvracený, přeci jen však happy end (vydávat toto za happy end, to by si snad ani takový provokatér jako Ferreri nedovolil...), nýbrž jako "naplnění" tohoto života ("objekt odcizení je pohlcen svou odcizenou existencí"). V této souvislosti nemohu nezmínit současného slovinského filosofa Slavoje Žižeka, který tvrdí, že touha je vždy touhou Druhého. Jinými slovy, ani sny (a přání a touhy) nám nepatří, bez mínění (úsudků, hodnocení) druhých se ukazují být ničím, jsou nemyslitelné. Romantický (dobrodružný) únik je v této logice pak toutéž iluzí "niterně subjektivně chtěného" jako skvělá kariéra nebo spokojený rodinný život. Prostě nám na to ukázali prstem ("to je to skutečně žádoucí"), tak po tom musíme skočit! Zbývají nám pouze vystřízlivění... ___ Teď něco málo k mému hodnocení: téma filmu (vliv určité společensko-ekonomické formace na život a psyché jednotlivce) shledávám nadmíru důležitým a zásadním (žádná epocha by se této reflexe neměla vyhnout), ale realizace mě nechala víceméně chladným (možná mně nejvíc vadilo, že M. Piccoli je takový nějaký nijaký; oproti tomu herečky, které Ferreri obsadil jsou tak nadpozemsky krásné, že film těžko recipovat jako něco jiného než jen film, jako něco ideálního, neskutečného) . Doteď vlastně ani nejsem přesvědčen, že chci opravdu hodnotit čtyřmi hvězdičkami. Možná bych chtěl (!) jednu odebrat? Nevím. Každopádně, tohle už (si) zřejmě podruhé nedám. Navíc ze čtyř pokusů mě Ferreri nadchnul pouze jednou (Poslední ženou). Možná už od něj žáden další film neuvidím. Mám pocit (bezprostředně po Dillingerovi), že bych o nic nepřišel... Pokud toužíte po opravdu skvělých filmech podobného střihu (jistá sterilita a minimalismus), pak bych doporučil Fassbinderův Proč posedl amok pana R. a Hanekeho Sedmý kontinent . 70% (19.04.2020)

Hodnotím po druhém zhlédnutí. Dillinger patří do skupiny těch filmů, vznikajících především v 60. letech, jejichž tvůrci staví osobitou formu a s tím i velmi osobitý pohled na vybrané téma nad samotný příběh. Enšpíglovi i ostatním zájemcům mohu prozradit, že režisér tohoto svérázného autorského snímku ten návod k filmu skutečně přibalil a to hned v první scéně a prvním rozhovoru z chemické továrny, zejména v poslední větě „Objekt odcizení je pohlcen svou odcizenou existencí“. Poprvé jsem taky jako mnozí váhal, jaký má ten film smysl, připadalo mi, že kdokoliv mohl natočit třeba i moje počínání v pokoji ve svém bytě, jak třeba vykonávam nějakou povinnost, dělám si v kuchyni večeři, při tom si pouštím hudbu, pak se podívám třeba i na film, dodat k tomu možná pár sehraných úchylných momentů a vydávat natočený materiál za umělecké dílo. A v tom mi právě docvaklo! V téhle realičnosti směrem k obyčejným až nepodstatným věcem, které mohou v extrémní situaci vyvrcholit až v úchylný rozměr, spočívá jedinečnost tohoto filmu! Měli jste taky občas chvilky, kdy jste měli pocit, že vám vaši nejbližší vůbec nerozumí? Kdy jste měli pocit, že ten život s těmi lidmi je někdy ke zbláznění či cítili jste se možná až odcizeni ve vztahu k okolí? Pokud alespoň trochu ano (u mě např. v době puberty), je velká šance, že jedno z poselství tohoto filmu k vám dorazí, dění vás pohltí, nebudete moct od toho odtrhnout oči a potvrdí se to, co říká jeden z pracovníků v úvodu, že „silná metafora bývá sugestivní...“ Taky ještě musíte občas dokázat ocenit originální film z nejbohatší tvůrčí dekády kinematografie, taky by jste měli mít rádi šedesátkovou hudbu (alespoň její styl, protože ta tu skoro jako v nějaké hitparádě tvoří víc než polovinu zvukové zložky filmu) a hlavně alespoň trochu vás musí bavit Michel Piccoli, který si u mě definitivně potvrdil, že patří k té skupině herců, na které se by dalo dívat i v případě, že by na plátně nic nedělali, jen si prohlíželi nějaké předměty či čuměli do prázdna. :D Je to zvláštní, ani napodruhé jsem se u tohoto, pro někoho možná prázdného filmu skoro vůbec nenudil, byť mi pár míst skoro až prázdných a zbytečně natažených připadalo. Ale to je pouze důvod, proč jsem nesáhl rovnou i po páté hvězdě. A závěr? Fakt velmi symbolické a navzdory přítomnosti nejhoršího zločinu i pěkné... 80% (30.09.2020)