Červená želva

Zklamání. Vizuálně podmanivá animace filmu, od kterého byste podle traileru i celkové prezentace čekali mnohem větší filozofickou hloubku. Ale podobenství je to jednoduché, vlastně až příliš na to, že snímek má 80 minutovou stopáž. Jako krátký film geniální, jako celovečerní snímek, který se tváří, že má myšlenku, ale který ve skutečnosti celou dobu, každou svojí scénou opakuje jedno a totéž pořád dokola. Nejsem proti, když filmy mají jednu myšlenku a věnují se jí pořádně, chtějí jí jaksepatří sdělit, ale pak očekávám promyšlenější vyprávění, ne že si hraji na kolovrátek a dokola opakuji jedno a totéž, což je přesně případ tohoto snímku. Má nepochybně své kvality - v animaci i v atmosféře, ale podobenství i pointa ve stylu, objev si v tom, co chceš, je v tomto případě spíš odbytím filmu - animace na úkor scénáře. Cílové publikum nejasné - pro děti těžko pochopitelné a nudné, už proto, jak jsou koncipovány scény, pro dospělé místy také nudné s hořkým pocitem odbytí příběhu i myšlenky. Nezbývá než obdivovat animaci. 60% PS: Na druhé straně režisér Michael Dudok de Wit není prvním autorem, koho zradil celovečerní formát, byť v krátkých animovaných filmech exceluje, tvůrci animovaných snímků s tím mají problém obecně - stačí vzpomenout Shane Ackera a jeho Číslo 9. (20.12.2016)

Je až neuvěřitelný, kolik alegorie, melancholie a kreativity dokázal režisér Michaël Dudok de Wit využít ve svém celovečerním debutu na rozmezí 'pouhých' 80 minut.... 'Červená želva' je totiž komplexním magicko-realistický příběhem jednoho lidského pokolení, který fenomenálně využívá modus operandi poměrně jednoduché premisy klasické robinzonády, a následně ji implementuje do dechberoucí meta-fyzické epopeje, která alegoricky vypovídá o nezlomné vůli člověka, jeho regeneraci, o smíření s nevyhnutelným koloběhem života, poznání sebe sama, či souznění s přírodou. Snímek mistrovsky kloubí to nejlepší z japonské a francouzské animace v neskutečně pestrou vizuální škálu, jejíž impozantnost primárně tkví v podmanivé paletě akvarelových barev. Zároveň klade důraz na malebnou poetiku jak od Miyazakiho, a až komiksově vyhlížející minimalistickou kresbu jak od Hergého, a v neposlední řadě umně komunikuje s divákem skrze úchvatnou lyrickoepickou obrazotvornost, čímž utváří impresionistické scenérie stylisticky a esteticky čisté jak panenská blána. Laicky řečeno: tohle dílko nejenže splňuje, ale naprosto přesahuje ekvivalent tzv. vizuálního story-tellingu - jde totiž přesně o ten specifický typ meditativního filmu, který dominuje v rámci percepční roviny, díky čemuž velice intenzivně atakuje intuitivní vjemy diváka. Vše posléze umocňuje famózní hudební podkres Laurenta Péreze del Mara, bez nějž by onen unikátní prožitek nebyl kompletní.... Smekám jak tvůrcům, tak samotnému studiu Ghibli. Tato emocionální odysea je jednoduše synonymem nespoutané tvůrčí svobody neznající jakýchkoliv kreativních mezí a celkově posouvající hranice pojmu transcedentálního filmu - a jestliže vás snímek tak či onak přivede do tranzu, poddejte se mu, nebudete toho litovat. Absence dialogů či monologů je pouze nedocenitelným pozlátkem navíc. Již jen záleží na divákovi, jak bude číst v existenciální či environmentální intertextualitě skryté mezi řádky, a jak si následně vezme k srdci ono spirituální poselství o tom, že každý v životě nutně potřebuje svou Červenou želvu, neboli spřízněnou duši. Inu, ve fantazii se přeci meze nekladou.... [VERDIKT: redefinice transcendentálního/spirituálního/meta-fyzického/meditativního filmu. Absolutní povinnost pro všechny cinefily a fanoušky artových animáků. 10 želvích ovulací z 10] 🐢💚 (26.04.2020)

Hodně melancholická záležitost, která se obejde bez jakýchkoliv slov, sem tam nějaký výkřik nebo něco takového, ale to je všechno. Minimalistická animace, minimum vyjadřovacích prostředků a i přes to dokáže být Červená želva dostatečně atraktivní aby udržela divákovo oko. Animovaný film pro dospělé a samozřejmě i pro oko akademiků, pro mě obyčejného filmového strávníka, místy až příliš abstraktní a těžko uchopitelná. Celkově cením umělecký záměr a použité prostředky, ale podobné věci mým šálkem kávy pravděpodobně nebudou. (08.02.2017)

Podmanivá magicko-realistickou robinzonádou s ekologickým podtextem. Semknutý, stylisticky čistý snímek, zaplněný symbolickými obrazy a založený na myšlence propojenosti jednotlivých složek živého světa. Ke komunikaci s divákem používá Červená želva především obrazů, které jsou zároveň konkrétní i symbolické a postupně nám odhalují unikátní, přesto univerzálně srozumitelnou vnitřní logiku fikčního světa. Díky cyklickému opakování situací vzniká dojem organické propojenosti všeho se vším. Pokud se něco stane ostrovu, musí se přirozeně něco stát také člověku, který jej obývá. Očistná jednoduchost není vlastní pouze příběhu, ale také vizuální stylizaci, která čtenářům komiksů může připomenout tvorbu kreslířů jako Jean „Moebius“ Giraud nebo Georges „Hergé“ Remi. Zásluhou (ne)obyčejně krásné animace je film podmanivý i během okamžiků, kdy se v něm nic zvlášť dramatického či lyrického neděje. Výtvarná stránka na pomezí magického a realistického nás přitom vede ke stejnému poznání jako zápletka filmu – přírodní řád nemusíme chápat, ale měli bychom jej respektovat. 80% (09.12.2016)

Animované filmy nijak zvlášť nemusím, ale Červená želva mě okouzlila i dojala zároveň. Příběh o věčném koloběhu života je velmi působivý, animace se nadmíru povedla a hudba báječně podtrhuje vzniklou atmosféru. Na chvíli jsem se ocitla v jiném světě... A všechno, čeho jsem tam byla svědkem, mým smyslům nesmírně lahodilo. (26.04.2020)