Manhattan

Oslava New Yorku? Kdeže. Spíš oslava Woody Allena. V Annie Hall se Woody s Diane na konci rozešel, v Manhattanu se opět dávají dohromady. Když Diane k Woodymu pronáší, že má skvělý smysl pro humor, je to nejen vtipné, ale i nebezpečně egocentrické. Jestliže Tarkovského krédo zní: „Umění existuje výhradně proto, aby napravovalo svět.", Woodyho filmy napravují čistě jeho samotného a slouží mu místo terapie. Tahle očividná a milá zahleděnost, posílená specifickým humorem, uzavírá Woodyho filmy do vlastního světa bez dalších paralel. Všeobecně se v Manhattanu pokračuje v odsuzování intelektuálštiny… jak jinak než skrze intelektuálštinu. Woody rád ohýbá kulturní persóny, ale zaujímá k nim jen nedbalý postoj, odrhne je a vsadí do svého veledíla v kontextu jedné věty v dialogu či vtipu. (21.11.2007)

Tak já nevím. Skoro všude tu čtu oslavné komentáře a přitom mně osobně Manhattan přišel vlastně o ničem a zdaleka ho neberu jako jeden z vrcholů Woodyho tvorby. Tématicky to je sice hodně podobné Annie Hall, ale ta obsahovala mnohem více humoru. V této vztahové konverzačce je ho minimum. Ani těch spoustu odkazů na klasiky(?) umění u mě nepadlo na úrodnou půdu. Zklamání, od mého oblíbence Allena jsem zvyklý na jinší kvalitu. "Byl tak silný a romantický, jak město, které miloval. Za jeho brýlemi s černými obroučky se skrývala sexuální síla pralesní šelmy." (20.02.2011)

Woody jako neurotický moula, nicméně HEREC, mi vždycky sedí víc, než když se ve filmu neobjevil (nemyslím v současných, to dá rozum). Procházím pomalu a volně retrospektivně jeho dílo a po utrpeních Září a Interiéry je tohle milou zastávkou. Meryl Streep je tu děsně pěkná, škoda, že si nezahrála víc. Hudba i kamera jsou skvělé. Ten, kdo dělal titulky (asi Anna Karenina), odvedl skvostnou práci, film je plný woodismů a slov náročných na citlivý překlad. (10.06.2018)

Komentáře se mi k Woodyho filmům píší docela těžce, zvlášť, když se mi jeho film zrovna moc nelíbil. Proč? Já tohohle člověka mám fakt hrozně rád. Mám opravdu rád jeho kecy a narážky na všechno možné od smyslu života, existenci Boha až po hodnocení a komentování umělecké tvorby sama sebe či ostatních. Proto již vyhazuji třetí uslzený kapesník do prádla, když musím napsat, jak jsem v Manhattanu nenašel nic, co by mě zaujalo. Navíc jsem to všechno u Woodyho už viděl. Zas je tu vztah s Keaton, zas plný problémů, v podstatě vůbec to není bláznivé a už vůbec ne vtipné, jen je to černobílé. Život v Manhattanu je stereotypní, film Manhattan je stereotypní. (07.09.2008)

Manhattan je nepochybně filmem přelomovým a Woody si byl jeho exkluzivnosti vědom. Spolehlivě fungující schéma, které si "vyzkoušel" v Annie Hall, v Manhattanu propojuje s výraznou artovostí a kultivovaností. Důraz na kompozici scén, na hudební složku (jeden z mála Allenových filmů, v němž nezní především jazz), černobílost a širokoůhlý formát, to všechno z něj činí mimořádnou událost. V mladších filmech, zpracovávajících podobné téma (Hanna a její sestry, například), je Allen jaksi civilnější a méně "vypjatý", lze-li použít to slovo pro útvar v podstatě bezchybný. Je skoro povinností, sledovat Manhattan na velikém plátně, ničím nerušen, pohodlně usazen a "správně naladěn". Z napsaného ovšem plyne, že se lze s vyzněním tohoto filmu velmi snadno minout, což je však rozhodně škoda... Samozřejmě, i bez možnosti kvalitní reprodukce zůstává brilantně napsaný scénář, spousta nesmírně vtipných a neotřelých "hlášek", bezchybná psychologie postav, mnoho neuvěřitelných ironických šlehů, skvělé herectví všech zúčastněných... pak se ovšem může snadno stát, že Manhattan zůstane jen "jedním z mnoha", nikoli filmovým svátkem, podobným degustaci archivních vín nebo návštěvě koncertů v pražském Rudolfinu... Celkový dojem: 90% Zajímavé komentáře: kinej, Matty, Cival, Nathalie (05.02.2012)