Manhattan

Jedinečný atmosferický formální new yorkský kousek, kde se Woody Allen nechal vést sílou vlastního scénáře a v poeticky stylizovaném černobílém filmu s psychologicky vztahovou zápletkou 4 až 6 lidí zahrál v roli Isaaca svou nejprocítěnější postavu, s postupně se odkrývající sebestřednou povahovou slabinou. Širokoúhlý rozměr filmu funguje k zachycení panoramatických dominant milovaného Woodyho města a Manhattanu, kde zní neuhasínající hudba George Gerschwina a jeden den střídá další noc, podobně jako jsou střídány večírky a jiná místa setkávání ústředních postav, zde působících. Zpracování prvků světla a tmy zajímavě rýsuje detaily tváře měnící se vývojem událostí, výtečně vystavěná dramaturgie s proměnlivou montáží sekvencí s nápaditými motivy posunuje film a propracované dialogy ani na okamžik nenabídnou zvukově slabé místo neklidného filmu neklidného tvůrce. (03.01.2009)

Ked' Woody Allen kecá, to akoby som počul toho mladého kokotka Jesse Eisenberga! Pár dobrých vtipov, ale to, že by ho ženské až tak žrali som mu neveril, takému vidlyboyovi! Taká tá intelektuálna atmosféra filmu sa mi ale páčila, i ked' niektorým ksichtom by som tam popritankovával najradšej na držku. Všetci mali v tomto filme problém s drogami, ale nikoho som nepostrehol ani len trochu pripitého! Alebo všetci hovorili o sexe, aké sú to mašiny, ale stačí pozrieť na Woodyho a je vám to hned' jasné... Zvláštne, u tohto filmu ma napadlo, že ''keby ľudia rozprávali len to, čo vedia, to by zrazu bolo ticho!'' (22.06.2013)

Můj první Allen - pěkný film, až na toho nervózního chlapíka, co tam se všemi intenzivně diskutuje (slova Neda Flanderse). Ač mě rozmařilost svobodomyslných "ňujorčanů" trochu vadila - každý má vlastního terapeuta, obchod s čínskými nudlemi a hlavu plnou zmatku, koho že to vlastně miluje - celková atmosféra byla skvělá. Uvolněný filmeček o neobyčejné obyčejnosti a síle citu k bližnímu. Jde o to, jestli chceš rozdávat, či dostávat. (Challenge Tour 2015) (25.04.2015)

Oslava New Yorku? Kdeže. Spíš oslava Woody Allena. V Annie Hall se Woody s Diane na konci rozešel, v Manhattanu se opět dávají dohromady. Když Diane k Woodymu pronáší, že má skvělý smysl pro humor, je to nejen vtipné, ale i nebezpečně egocentrické. Jestliže Tarkovského krédo zní: „Umění existuje výhradně proto, aby napravovalo svět.", Woodyho filmy napravují čistě jeho samotného a slouží mu místo terapie. Tahle očividná a milá zahleděnost, posílená specifickým humorem, uzavírá Woodyho filmy do vlastního světa bez dalších paralel. Všeobecně se v Manhattanu pokračuje v odsuzování intelektuálštiny… jak jinak než skrze intelektuálštinu. Woody rád ohýbá kulturní persóny, ale zaujímá k nim jen nedbalý postoj, odrhne je a vsadí do svého veledíla v kontextu jedné věty v dialogu či vtipu. (21.11.2007)

Další skvostný neurotik rozjíždí "nejisté jistoty" a zmatenosti v mezilidských vztazích. "Nenápadně" zachycuje milovaný New York. Dotýká se sexu, sarkastického humoru, Freuda atp. Prostě stále stejných témat a motivů, kdy mnohdy tušíte, co přijde (jde o můj desátý allenovský film), přesto to/ho milujete!! Navíc kladem je toliko propíraná Gershwinova hudba a ku prospěchu filmu je i angažování (pro mě příjemné překvapení) tehdy osmnáctileté Mariel Hemingway!! Černobílá romance.. (09.11.2006)