Klient

Je zajímavé, kolik výrazných autorských festivalových snímků vzniklo v roce 2016 na stejných základech. Neznámá dívka bratří Dardennů, Zkouška dospělosti Christiana Mungiu i Farhadiho Klient budují téma filmu na rovině sociálního dramatu obyčejných lidí, jejichž život naruší násilný čin. Jeho podstata však není zcela jasná a hlavní postavy se tak s pomocí jakési detektivní zápletky pokoušejí nalézt pravdu, která se ale ve všech případech vyjeví jako neuspokojivá a určitá míra viny se pomalu ale jistě přesouvá na hlavního hrdinu. Zajímalo by mě, jestli je to přirozený souběh okolností a nezávisle na sobě tak tvůrci reagují na dobu okolo nás, anebo se jedná o čirou náhodu. Faktem je, že vítězem je u mě stále rumunská Zkouška dospělosti. Farhadi nicméně nenatočil špatný film. Nemá sice takový drive jako Rozchod Nadera a Simin, dokáže ale i tak působivě vygradovat děj a zanechat v divákovi hořkou pachuť. Na Oscara to však za mě není. 7/10 (30.05.2017)

Farhadiho mám v hledáčku už od komerčního úspěchu Nadera a Simin (na který se stále chystám), ale poprvé jsem jej ochutnal v březnu 2014 na Cinema Mundi v Minulosti (5*). Měl bych jít ještě víc zpátky proti proudu času a dokoukat poctivě i všechny starší kousky (co nám umřel Kiarostami, svěží vítr z východu zeslábl, a hlavně tuhle část světa rád vidím ve filmu, a nemusím tam ani jezdit/ani oni sem). Klient je dalším filmem, za nějž Farhadi sklízí mezinárodní ocenění. Profesně a technicky je to brilantní práce, už první záběr perfektní. Trochu mi vadilo to divadlo (i když to hlavní nosné téma bylo potřeba přepínat) a taky natahovanost, vyšetřování se dalo věnovat víc času. Konec překvapivý, ale třeba reakce manžela, než pánovi otevřel dveře, veskrze lidská, ty emoce a pocity tryskaly z plátna/obrazovky. Farhadiho rozhodně dál sledovat, i když kvalit Minulosti (té hodně pomohlo to prostředí Francie) Klient nedosáhl ani v nejmenším. (18.04.2017)

Nader a Simin asi neopakovatelní, ale tohle není marná variace na téma rozpadající se vztah zasažený nejasnou katastrofou. Škoda, že dynamiky a spontánnosti oscarového dramatu se tentokrát Farhadi jen zdaleka přibližuje, přičemž si vypomáhá trochu klasičtějším trikem (spojení divadla a reality). Solidní standard. [Cannes 2016] (21.05.2016)

Jak se Farhadimu po většinu času daří vyhýbat divadelnosti a zbytečně nezdůrazňovat paralely s Millerovou Smrtí obchodního cestujícího, v posledním aktu filmu padá řetěz a láme se v uondané bytové drama, tažené k zemi doslovností, statičností, snahou vše doříct a zkratkovitým jednáním dosud rozvážných postav. Vyjma nezvládnutého konce jde o herecký silný, (skoro hororově) napínavý a vícevrstevnatý portrét restriktivní společnosti, ve které se střetává tradice s modernitou, všichni se cítí zranitelně a provinile (ať za to, co udělali, nebo za to, k čemu se neodvážili) a neustále, nejen na jevišti, nosí masky. Přestože film nese některé znaky thrilleru a odvíjí se po vzoru detektivky, odhalení mužovy identity ale není cílem vyprávění a jako takové ani nepřináší žádnou katarzi. Pro Farhadiho je podstatné, jak se po ztrátě dosavadních jistot „vybarví“ jednotliví aktéři. Stejně jako ve svých předchozích filmech přitom nechává na divákovi, aby vynesl ortel. Situaci nám nijak neulehčuje novými odhaleními, zpravidla vedoucími naše sympatie k jiné postavě. Prostředí, na němž jsme závislí, ale kterému zároveň nelze důvěřovat, chytře využívá jako metaforu lidské mysli. Zejména při vynášení soudů nad druhými rádi zůstáváme v zajetí vlastních představ o tom, co se sluší a patří, a nejsme schopni situaci nahlédnout očima toho druhého. 70% (11.01.2017)

Film jak z jiného světa, a to doslova - spousta věcí v tom filmu se vzpírala mému chápání (už jenom samotný začátek, kdy všichni prchají z hroutícího se domu, aniž by se někdo pozastavoval nad tím, proč se ten dům vůbec hroutí, a jak k tomu mohlo dojít - je tam sice záběr na nějaký bagr podemílající základy, ale tím se pořád nevysvětluje, proč ničí dům, ve kterém žije spousta lidí - to je fakt íránská realita, že vám jednoho dne zbourají barák, aniž by se vás někdo na něco ptal?). Když se ale zkusím oprostit od kulturní bariéry, nemám za sebe problém napsat, že mě ten film v podstatě dostal. Má to hutnou atmosféru, herci jsou velmi přesvědčiví, a bavilo mě to od začátku do konce (byť mi to na můj vkus přece jen přišlo trochu dlouhé - možná bych z toho vystříhal ty scény na divadle; a potom mi taky trochu vadilo, že se tam vůbec neukáže ta předchozí nájemnice, ačkoli se o ní neustále mluví). A přišlo mi, že je to skutečně hodně podobné Rozchodu Nadera a Simin - oba filmy sledují manželskou dvojici, jejíž vztah prochází krizí, na pozadí íránských reálií (což mj. obnáší to, že většina lokací vyhlíží poměrně neutěšeně, a kde - opět k mému neobyčejnému údivu - po ulicích jezdí v převažující míře samé Peugoty 206 - to tam jiná auta nemají? zaujalo mě to už u Rozchodu Nadera a Simin, kde jsem si toho všimnul taky). Celkově si nemyslím, že by na tenhle film u nás přišlo do kina nějak moc lidí, ale cílovka, která na něj vyrazí a která je podobným filmům otevřená, by si to měla myslím docela užít. Za mě to byl rozhodně zajímavý divácký zážitek. (14.04.2017)