Rozdvojená duše

Hitch ví, jak se dělá atmosféra a má výbornou schopnost vyprávět příběh, to mu nemůže nikdy nikdo odpárat. Jenže tady se nedoplácí na režii, ale na scénář. Takže ať ta dvě hlavní kuliočka kulí ta svá očka jakkoli podmanivě, nic mi nesebere ten nepříjemný dojem parodie na psychoanalýzu a dobrýtra z celé té veleslavné emancipace, s níž se museli chudáci muži po druhé světové začínat smiřovat a sžívat. Nejsem psycholog, psychoanalitik, ani psychopat, ale tak nějak jsem se nemohl zbavit dojmu, že do téhle čarodějné vědy nemá sebemenší vhled ani nikdo ze spellboundovského ansáblu. No a mladá krásná emancipovaná a talentovaná psychiatrička, co, s vkusem Bergmanovic Ingridce vlastním, odbývá své kolegy-nápadníky, a se lstivým pobavením využívá hotelového detektiva hrou na oddanou domácí puťtku, ta tomu teprve dala korunu, protože jestli byl jeden z režisérových záměrů vykreslit silnou moderní ženu (a scénka z hotelu mě v tom pocitu utvrdila), neměla se z ní po chvíli vyklubat amorem střelená kráva. Tyhle dva nedostatky na kráse bych ale filmu s radostí odpustil. Přibližně v 90. minutě jsem se v celku spokojeně rozvaloval v křesle a vyslovil nahlas obavu: "Hlavně, aby to nepřišlo s nějakým pseudošokantním závěrem." Když pomineme stupiditu novotvaru pseudošokantní a posuneme se o 8 minut dále, zjistíme, že se moje tušení potvrdilo a tím odsoudilo Rozdvojenou duši na vrakoviště nadějných filmů - do Průměru. (13.12.2013)

(1001) I když to je ze začátku trochu zábavné, sledovat ploché bezkrevné figurky pokoušet se vyvozovat z detailů bez kontextu pravdy o životě, tak při celovečerním formátu to může diváka silně unavit a neuspokojit. Ale možná jsem jenom zaujatá, protože film, co takhle znevažuje básníky, si o to vyloženě říká. U filmu s tímto přístupem k emocím nemám moc možností k rozjímání kromě zasněných odhadů, kolik centimetrů asi měří Gregory Peck. Můj další problém je v tom, že velmi špatně přijímám temnotu ve filmech, které jsou doplněny rozjásaným orchestrálním doprovodem. Proslulý sen je rozkošný, ale zbytek filmu je hodně statický, drama příliš chtěné v kontrastu s tím, jak nechtěně směšně některé (klíčové) situace působí. (14.06.2015)

Můžeme debatovat nad tím, zda naivní adaptace psychoanalýzy na Hitchcockův paranoidní příběh dnes již působí směšně, nebo ne (kdo viděl třeba Temnou minulost, ten ví, že to může být ještě mnohem horší). O čem ale není sporu je režisérovo mistrovství v budování atmosféry, gradaci scén, elipsoidní tvorbě vztahu mezi postavami, kdy stačí pár záběrů a podkresová hudba a divák se perfektně orientuje. Takové mrazení v zádech při stěžejních scénách uměl vyvolat snad jen Hitchcock. Dalího dechberoucí snová sekvence už je jen třešničkou na dortu. 90 % (10.01.2017)

"Ženy sú najlepšie psychoanalytičky, pokiaľ sa nezamilujú. Potom sú z nich najlepšie pacientky." Zaujímavá štúdia paranoje alebo úzkostného komplexu viny. Spojenie Gregory Peck a Ingrid Bergman nemohlo dopadnúť zle a taktiež hitchcockovská pointa priniesla (ne)očakávané vyvrcholenie. Hoci ma scenár potešil, film skĺzal do občasnej nudy, no osobitnú pochvalu si zaslúži najmä desivá nočná mora - ako to asi funguje v našom podvedomí? (17.03.2010)

Gregory Peck a Ingrid Bergman hrali ako o dušu - veľmi roztomilý pár. Páčili sa mi aj veci okolo psychoanalýzy, kde zarezonovalo i zopár pekných myšlienok. No a uzavretie príbehu a vysvetlenie pointy, v ktorej hral kľúčovú úlohu sen a jeho vyloženie bolo hádam najlepšie. Čo je veľká škoda všetko ostatné mimo samotnej psychoanalýzy a snových sekvencií v dejovej linke dosahuje iba priemernú úroveň, podľa mňa to bolo divácky slabo pútavé. Chcelo to viac napätia, viac života. Na nadpriemer to však stačí. 70/100 (20.06.2016)