Stíny

Existuje slovesný skvost, Jiná země černého spisovatele Jamese Baldwina, o němž se vcelku věrně na webu dočtete, že: "Román situovaný do 60. let 20. stol. zachycuje na osudech tří milostných dvojic společenské a psychologické problémy mezirasového soužití v současné Americe. -- Ústřední hrdina, černošský hudebník, platí za svůj mučivý milostný vztah k bílé ženě duševním rozvratem a sebevraždou a jeho osud je mementem pro jeho přátele. Milostné vztahy vnášejí do existence ostatních riskantní okamžiky a nejistotu, umocňovanou bezradností a pocity vykořeněnosti. Za východisko považují dokonalou lásku, duchovní i fyzickou, která je přenese přes ostatní problémy. Ve světě odcizení jednotlivců i ras je podle autora taková láska jediným prostředkem, aby lidé byli lepší než společnost." *** Nenechte se však mýlit, ta kniha není černobílá ani naivní, jako není černobílý ani naivní Cassavetesův film. Všechno mezi černými a bílými lidmi je v ní vyplněno stíny, zmatením a zatemněním, v němž předem není jasné nic, stíny, jež probouzejí naděje a přísliby stejně dobře, jako přikrývají selhání a násilí. Dojemně lidské a nečernobílé jsou pochybnosti, nezralosti, zkraty, výbuchy, čerstvá zakoušení, pozdní lítosti, vzdory, střetávání, vyhýbání, vzdávání, zklamávání, puzení, touhy, vášně, přízně, síly lámané o křehkosti a zranitelnosti, dojemně lidské je upřímné zoufání z nemožností a hloupě, neústrojně vytvořených, leč nezrušitelných propastí stejně jako neuhasitelný stesk citlivých duší po absolutním přijetí, po absolutním splynutí, se sebou i mezi sebou a vším. Cassavetesovy Stíny k tomu románu - k Baldwinovu cítění a líčení jeho světa - tvoří nervní črtu, představují stejně chemicky a alchymicky výbušný jako uhrančivě přitažlivý předpokoj. *** (04.11.2015)

John Cassavetes nás zavádza do spoločnosti mladých newyorských bohémov s ich radosťami i trablami. Robí to odviazanou, improvizačnou cestou. Miestami nudí prázdnymi rečami v kaviarňach, podmaľovanými jazzovou hudbou, a inokedy zaujme úprimnou psychológiou a dusnoatmosferickým zdramatizovaním (citový vyťah, nabúraný rasovej odlišnoťou dvojice). Ako malá undergroundová výpoveď nadšených študentov-filmárov sú Shadows OK. (04.07.2004)

Jeden z pilířů amerického nezávislého filmu si odbyl svou premiéru roku 1959, přičemž za jeho vznikem stál debutující legendární režisér John Cassavetes. Jeho černobílé drama vypráví o trojici černých sourozenců, jejich životě, problémech, konfliktech a cílech. Citlivým způsobem zpracovává témata rasizmu, zařazení do společnosti, profesionálního úspěchu, milostného vztahu, přátelství i samotného způsobu života. Každý ze sourozenců je jiný (paradoxně i barvou kůže se podstatně liší) a Cassavetes ze střípků jejich života vytváří složitou mozaiku vztahů, motivací a emocí. Vzhledem k tomu, že šlo do velké míry o výsledek volné improvizace, nezavání dialogy strojeností, naopak jsou přirozené, často volně plynou a je na nás, abychom si z nich vzaly to potřebné. Cassavetesův syrový film není jednoduché sledovat, je potřeba proniknout až k samotnému jádru postav a jejich vztahů, a ve chvíli, kdy se vám to podaří, vás film pohltí a nepustí až do závěrečných titulků. (23.07.2004)

Film má především iniciační hodnotu, přesto jeho syrový a nespoutaný styl dokáže oslovit i po tolika letech, některé scény mě svoji bezprostředností přímo vtáhly (scéna nekonečného čekání nápadníka na škodolibě precizní přípravu Leily na tancovačku, setkání tří sourozenců ráno před večírkem), i když jde o příležitostnou improvizaci, překvapí psychologická kontinuita a plnost postav, které jsou velmi životné (možná tomu napomohlo několik pozdejších dotáček). Jednoduše doba vzniku z filmu přímo sáláa už jen díky jejímu bezprostřednímu otisku stojí za to film zkouknout. (21.02.2012)

Vědomí miluje ostrá rozlišení, která lze bez námahy vyjádřit slovy a miluje věci s dobře definovanými obrysy. Jenže, co se děje, když něco z části, nebo dokonce cele, zaujme naši duši? Míní se tím, že něco proměnilo odstíny tisíce vjemů nebo vzpomínek, vpíjí se do nich tak, že je neznatelně proniká. Proto, čím více sestupujeme do hloubek vědomí, tím méně máme právo zacházet s tím, co tam objevíme, jako s od sebe odlišenými „věcmi". Tahle nesnadná, ale při tom přesná představa o tom, co se děje v naší duši, je díky Cassavetesovým filmům a tím, čeho jsme v nich svědky, hned o něco srozumitelnější. Jiný způsob, jak se přiblížit k pochopení téhle představy: až se zamilujete, zkuste kradmo sledovat, jak se z prvu nejasná, temná žádost, převtělí v rozpaky, které se mohou přelít v něhu, vášeň, a úžasy, ačkoli mohly snadno ztuhnout ve stud a nemotornost duše. To není náhodné spříznění. Cassavetesovy filmy, Stíny počínaje, se zajímají jen o jediné: O všechny rozporuplné tváře lásky, často bolavé, kruté, smutné a špinavé, jenže bez toho... by nebyly skutečné. ___ (P.S.: napovídal H.B.). (17.08.2019)