Nick Cave: One More Time with Feeling

Uvažoval jsem, jestli na film vůbec jít. Viděl jsem až při druhé projekci. Za prvé jsem byl utahaný z práce. Za druhé jsem věděl, o jaký typ filmu půjde, a že pro mě jako absolutního racionalistu bude spousta věcí nepochopitelných a nebudu a nebudu si pod nimi schopen nic představit. Ale nakonec jsem šel, protože Nicka poslouchám a byl jsem na několika koncertech. Dostalo se mi naprosto toho co jsem čekal. V podstatě jsem nepochopil, oč v tom filmu jde a pro mě film vlastně o ničem. Dostal jsem ovšem nálož skvělé hudby a vizuálu. Takže ve finále jsem u toho skoro dvě hodiny seděl a ani jsem nemukl a užíval jsem si to. Má to zvláštní atmosféru, která člověka pohltí i přes to, že vlastně je mu obsah nebo forma sdělení vzdálená a nejasná. Proto 5*. Šel bych na to klidně znovu - užil jsem si to, bavilo mě to a měl jsem takový zvláštní pocit po cestě domů. Howgh! (15.12.2016)

Ncka jsem měl rád, když zpíval "Saint Huck", asi moji nejoblíbenější, ale myslím tím písně tohoto typu. Po Murder Ballads jsem jej ale ztratil z dohledu. Skeleton Tree není jedno ani druhé. Je to další Caveova poloha. Je to poloha člověka, který reflektuje svůj život; jeho úvahy o příběhu, události, času, změně a napětím mezi tím co se stalo a tím, co se děje, jsou mi blízké. Navíc se na to hezky dívá a dobře poslouchá. ...when you go outside, the world is the same, but now you are a different person, and you have to re-negotiate your position in the world. To se stává asi každému; bůhdej, aby to nebylo v důsledku takového traumatu, o kterém Nick hovoří. Trauma, které se zapouzdří do koule, kterou nosíte upoutánu na sobě pružným řetězem. Čím více se od ní vzdálíte, tím prudčeji vás znovu udeří. (06.08.2022)

Skeleton tree v plnej paráde. Sonda do nahrávania albumu ktorý je poznačený tragickými udalosťami. Nemoralizuje, nevydiera. Celé sa to nesie na veľmi opatrných scénach rozhovorov a sebaistých záberov z nahrávania. Je to o sile vysporiadať sa so smrťou. O nutnosti tvoriť niečo čo ma zmysel. Nick Cave je hudobný Boh a Warren Ellis je jeho práva ruka. Zarezonuje. Ale inak ako by niekto od dokumentu takéhoto formátu čakal. (16.12.2019)

Nick Cave tu máloktorú myšlienku podáva súvisle. A ja jeho prejavu fandím, lebo verím, že za tým nie je neschopnosť vyjadriť sa, ale nezmieriteľnosť s jednoduchosťou prevedenia. Raz sa takto zasekol aj človek na opačnej strane kamery, ktorý s ním robil rozhovor. Tu išlo zase o snahu spýtať sa na bolestivú tému dostatočne opatrne. V roku 2015 Nickovi zomrel syn, v 2016 už natočil dokument. Znie prekvapivo, že to zvládal, ale aj logicky. Potrebuje sa zamestnávať. Lebo existuje deň, noc a potom je tu ešte obdobie života, kedy je človek sám so všetkým, čo sa mu stalo, a tam sa nechceme vracať. Je to ako čiernobiely dokumentárny film, o ktorom nikto iný nevie, že sa nakrúca. A sami sebe sme najneochotnejším divákom, keďže nesledujeme zo záujmu, ale z donútenia. (19.11.2019)

Vizuál úžasnej. Nick samozřejmě taky (pro fanouška), ale bojím bojím se o jeho příčetnost. Z jeho nové tvorby mrazí a z jeho současného pohledu na bytí taky. Mimo rovinu hudebně-fanouškovskou nabízí dokument "procítěný" pohled na člověka/rodinu srovnávající se s obrovskou osobní tragédií. A je osvěžující (hodně hloupý slovo v tomto kontextu, ale nic lepšího mě rychle nenapadá) poslouchat hodinu (film se do toho kyselého jablka zakousne až někdy v polovině) povídání o něčem natolik tragickém, jako je smrt syna, a neslyšet byť jen jedinou "patetickou klišé" frázi typu "musíme jít dál". (09.09.2016)