Prázdniny pana Hulota

Jacques Tati je taký predchodca Mr. Beana, resp. Atkinson svoju postavu koncipoval na základe legendárneho komika. Ja som sa v priebehu Prázdnin zasmial od srdca asi trikrát, úsmev som mal poväčšinu času a zopár krát išli fóry mimo mňa. Z toho mi vychádza, že Tati ako komik nebude moja šálka kávy, čo sa mi potvrdilo aj neskôr. Lenže v jeho ďalších dielach, ktoré som videl, je nosnejší dej, takže sa mi páčili viac. (19.07.2012)

Takovej typickej Tati. Moc pekne natoceny, prijemna, ale stereotypni hudba a vtipna postavicka roztrzityho pana Hulota, kterej se tak ruzne mota okolo ostatnich lidi a pusobi neustale nejaky malery a ma ze sebe problem vymacknout souvislou vetu. Prislo mi ale, ze tentokrat neukazuje Tati nejakej kontrast mezi mestem a vesnici a podobne a snazi se ciste o komedii, takze opravdu neustale se dejou nejaky vtipny veci. Bohuzel ne nejak extremne vtipny, skutecne pobavi to jen obcas. (26.01.2010)

Druhý celovečerák dlháňa Tatiho, ktorý s príchodom do prímorského letoviska so sebou dovalí vlnu dobráckej nešikovnosti. Ono je to skor iba taká vlnka skečov a málovravnej komiky odkazujúcej na nemú (americkú) grotesku, ale zďaleka nie tak intenzívnu (čo do početnosti a "fatálnosti" gagov). Prazdniny pana Hulota a napr. také prázdniny Mr.Beana (okrem šialeného auta) majú spoločné, že pri celovečernom formáte strácajú dych. Či to bol u Tatiho zámer (byť až tak veľmi pohodovoý/rozvláčný) neviem, každopádne výsledný efekt po polovici moj zrak odvracal stále častejšie na hodinky. Na zoznámenie sa s vysokým francúzom radšej doporučím jeho autorcké skeče (a to aj sebe). Sú kratšie. 65%. (03.06.2008)

Donedávna bylo pro mne jméno předního francouzského tvůrce Jacquesa Tatiho-Tatiščeva prakticky zcela neznámé. Objev osobitého, výrazného spolutvůrce filmové vlny šedesátých a sedmdesátých let v tomto odlehčeném díle nejvíce naznačuje své ovlivnění italským neorealismem (zvlášť se mi vybavuje Sicův ZÁZRAK V MILÁNĚ). Známky jakési vyvázanosti z času se objevují i zde a koncentrují se do hulotovské postavy, jejíž namnoze mlčenlivá málomluvná přítomnost na stříbrném plátně poměrně dlouho ztěžuje diváckou orientaci. Kumulace absurdních příhod, které se soustředí kolem Hulotovy postavy, postupně začíná rozplétat zdánlivě nezúčastněný pohled kamery a z šedivé mozaiky jejích záběrů a scén se postupně vyjevuje pečlivě zachycovaná absurdita prvních projevů rodícího se konzumismu blahobytu tzv. zlatého věku třetí čtvrtiny minulého století. Tati se tu projevuje jako česká obdoba umění všedního dne a hulotovská zkratka má v sobě zřejmou souvislost s proslulým hrabalovským strýcem Pepinem. I hulotovská realita je francouzskou formou pábení. Křehký romantismus, kořenící ve skutečnostech a projevech dvacátých a třicátých let minulého století, malost, která je současné i svébytnou velikostí, to všechno vytváří skutečnost, která je až důvěrně známá a charakteristická také pro projevy a díla české a slovenské avantgardy stejné doby. Tatim a Hulotem se mezi nás znovu vrací básnicky poetický rozměr průměrného lidství, jež Tati současně nešetří i miluje. Je to laskavost a vlídnost, kterou dnes postrádáme - někdy až bolestně - a kterou i při této neopakovatelné osobité francouzské příležitosti opakovaně pokorně nacházíme. Okruh Tatiho herců i spolupracovníků z hlediska mých velmi laických vědomostí o francouzské kinematografii tak naznačuje silnou tvůrčí osobnost, která i dnes dotváří francouzský národní charakter o jednu jeho zvlášť důležitou součást. Hulotova socha (v našich poměrech se vybaví vznikající pomníky Járy Cimrmana), která se tyčí na pláži francouzského letoviska Saint-Marc v ústí největší francouzské řeky Loiry, tuto skutečnost symbolizuje i čtvrt století po Tatiho smrti více než výmluvně. A zřejmě nejen pro Francouze. (06.07.2008)

Verný svojim nechceným tradíciám odoberám jednu hviezdičku. Po tých desiatkach rokov som si už z filmu takmer nič nepamätal a včerajšie reprízové sledovanie ma sklamalo na celej čiare. Veľa komentátorov spomína nemé grotesky, predobraz Mr. Beana, dokonca aj Petra Sellersa. Nenamietam, ale obrovský rozdiel spočíva v tom, že menovaní aj nemenovaní boli vtipní. Jacques Tati v tomto filme nie je vtipný, dokonca ani trápny, on je nudný. Je možné, že sa z filmu nekonečným premietaním, prestrihávaním a úpravami niečo stratilo. Pochybujem však, že by to ovplyvnilo môj názor, že film nemusel byť nakrútený a dokonca ani remastrovaný. Napriek odsudku sa teším na jeho najlepší film - Môj strýko. (06.02.2018)