Prázdniny pana Hulota

Kdo mě aspoň trochu zná, ví, že jsem milovnice černobílé fotografie a starých časů. Před akcí upřednostňuji atmofséru, ocením jenmý humor, nevadí mi pomalejší tempo a hlavně, film nemusí být ukecaný, aby se mi líbil. Prázdniny pana Hulota tohle všechno mají. Humor je jemný, obejde se beze slov, hudba navozuje pohodovou atmosféru, příjemná nostalgie se line zvolna. Víc než o nějaký příběh jde řadu drobný skečů, které spojuje postava pana Hulota a krásy francouzského pobřeží. (14.02.2018)

Jestliže se v současnosti hovoří o syntéze atrakcí (akce) a narace (příběhu), Tati provedl syntézu gagů a narace. Protože jde předně o způsob, jakým se gagy začleňují do příběhu, než o gagy samotné. Zároveň se ale zdá, že příběh není podstatný – postavy nikdy nezačnou mluvit, nikdy se nezačne odvíjet děj, ač styl vršící kontinuálně jednotlivé záběry tomu klamně napovídá. Výsledkem je podívaná značeně vyprázdněná i naplněná (dáno optikou ctěného diváka). ____ Výběr kamery je přímo skvostný, až kacířsky pedantský a promyšlený, když uvážíme, že máme do činění s „pouhou“ groteskou. A samotný obraz? Ještě lepší. Dokonalá a velice ojedinělá kombinace osvětlení, které tvoří ostré stíny, a malého kontrastu mezi světlými a tmavými oblastmi způsobeného sluncem. Druhá rafinovanost se vztahuje k vzorné práci se zvuky a ruchy, později rozvitá v Playtimeu. _____ Tati, ztracené geniální dítě mezi němými groteskami a novodobými sitcomy, mezi Chaplinem a Mr. Beanem, nepříslušel k žádné generaci. Byl solitérem. Přesto v sobě spojil takové neslučitelné vlastnosti jako například vypočítavost s naivní nevinností či eleganci s postavou kolohnáta. Tak pravil nikoli Zarathuštra, ale já. (14.10.2008)

Verný svojim nechceným tradíciám odoberám jednu hviezdičku. Po tých desiatkach rokov som si už z filmu takmer nič nepamätal a včerajšie reprízové sledovanie ma sklamalo na celej čiare. Veľa komentátorov spomína nemé grotesky, predobraz Mr. Beana, dokonca aj Petra Sellersa. Nenamietam, ale obrovský rozdiel spočíva v tom, že menovaní aj nemenovaní boli vtipní. Jacques Tati v tomto filme nie je vtipný, dokonca ani trápny, on je nudný. Je možné, že sa z filmu nekonečným premietaním, prestrihávaním a úpravami niečo stratilo. Pochybujem však, že by to ovplyvnilo môj názor, že film nemusel byť nakrútený a dokonca ani remastrovaný. Napriek odsudku sa teším na jeho najlepší film - Môj strýko. (06.02.2018)

Svět podle Tatiho - napodruhé... ;o) . . . Silně zmatený, nervně pobíhající, neuvěřitelně nejapný... Ecce Hulot! S tímhle vytáhlým chlápkem s věčnou dýmkou v hubě a klátící se svižnou chůzí bych chtěl jet na dovolenou, desetkrát raději než s deseti nudnými kočičkami... Nejlépe pak tím jeho ďábelským přibližovadlem, proti němuž >Cililink< byl korábem silnic... ;-) . . . Tenhle film, jenž přinesl zrození pana Hulota je zkrátka geniální taškařice, nabitá bizarními situacemi a skvěle promyšlenými a inscenovanými gagy, které prostě nemají šanci zestárnout. Protože všechno to, co se na scéně odehrává, je až přízračně lidské, vlídně dojemné a nadčasově zábavné... :-) . . . Tak někdy na věčnosti! Au plage, Monsieur Hulot. Adieu... :o))) - - - - - (Poprvé viděno 3.6.2008 na ČT2, komentář zde jako čtvrtstý - 3.6.2008) (03.06.2008)

Je to celkem zábava. Tati jako obvykle vychází z němé grotesky, dialogy jsou zcela nedůležité a film je spíš sledem různých scének, které vyvrcholí gagem, po kterém svého autora přestanou zajímat, a střihne to jinam. O nějakém plynulém vyprávění příběhu nemůže být řeč už proto, že film ani žádný nemá. (10.06.2005)