Prázdniny pana Hulota

Pár úsměvných situací, ale jinak jsem se nebavil („humorné“ scény jako třeba ty s akváriem či loďkou mě vyloženě minuly), spíš docela dost nudil. Šlo o mé první setkání s Tatim, takže je nejspíš předčasné vynášet nějaké soudy, avšak doufám, že příště půjde o vtipnější zážitek. Pan Hulot mi nepřišel jako příliš komická postavička, možná se opravdu stal předlohou pro jiné nešiky (jako Mr. Bean či Jacques Clouseau), ale mně přišel se svým chozením či neustálým sundáváním klobouku na pozdrav spíš otravný. I když jistě ne tak, jako hloupí a trapní číšníci. Třeba jsem se jen nedokázal správně naladit na typ humoru, každopádně víc než na 2* to ze svého pohledu nevidím. (06.10.2012)

Donedávna bylo pro mne jméno předního francouzského tvůrce Jacquesa Tatiho-Tatiščeva prakticky zcela neznámé. Objev osobitého, výrazného spolutvůrce filmové vlny šedesátých a sedmdesátých let v tomto odlehčeném díle nejvíce naznačuje své ovlivnění italským neorealismem (zvlášť se mi vybavuje Sicův ZÁZRAK V MILÁNĚ). Známky jakési vyvázanosti z času se objevují i zde a koncentrují se do hulotovské postavy, jejíž namnoze mlčenlivá málomluvná přítomnost na stříbrném plátně poměrně dlouho ztěžuje diváckou orientaci. Kumulace absurdních příhod, které se soustředí kolem Hulotovy postavy, postupně začíná rozplétat zdánlivě nezúčastněný pohled kamery a z šedivé mozaiky jejích záběrů a scén se postupně vyjevuje pečlivě zachycovaná absurdita prvních projevů rodícího se konzumismu blahobytu tzv. zlatého věku třetí čtvrtiny minulého století. Tati se tu projevuje jako česká obdoba umění všedního dne a hulotovská zkratka má v sobě zřejmou souvislost s proslulým hrabalovským strýcem Pepinem. I hulotovská realita je francouzskou formou pábení. Křehký romantismus, kořenící ve skutečnostech a projevech dvacátých a třicátých let minulého století, malost, která je současné i svébytnou velikostí, to všechno vytváří skutečnost, která je až důvěrně známá a charakteristická také pro projevy a díla české a slovenské avantgardy stejné doby. Tatim a Hulotem se mezi nás znovu vrací básnicky poetický rozměr průměrného lidství, jež Tati současně nešetří i miluje. Je to laskavost a vlídnost, kterou dnes postrádáme - někdy až bolestně - a kterou i při této neopakovatelné osobité francouzské příležitosti opakovaně pokorně nacházíme. Okruh Tatiho herců i spolupracovníků z hlediska mých velmi laických vědomostí o francouzské kinematografii tak naznačuje silnou tvůrčí osobnost, která i dnes dotváří francouzský národní charakter o jednu jeho zvlášť důležitou součást. Hulotova socha (v našich poměrech se vybaví vznikající pomníky Járy Cimrmana), která se tyčí na pláži francouzského letoviska Saint-Marc v ústí největší francouzské řeky Loiry, tuto skutečnost symbolizuje i čtvrt století po Tatiho smrti více než výmluvně. A zřejmě nejen pro Francouze. (06.07.2008)

Verný svojim nechceným tradíciám odoberám jednu hviezdičku. Po tých desiatkach rokov som si už z filmu takmer nič nepamätal a včerajšie reprízové sledovanie ma sklamalo na celej čiare. Veľa komentátorov spomína nemé grotesky, predobraz Mr. Beana, dokonca aj Petra Sellersa. Nenamietam, ale obrovský rozdiel spočíva v tom, že menovaní aj nemenovaní boli vtipní. Jacques Tati v tomto filme nie je vtipný, dokonca ani trápny, on je nudný. Je možné, že sa z filmu nekonečným premietaním, prestrihávaním a úpravami niečo stratilo. Pochybujem však, že by to ovplyvnilo môj názor, že film nemusel byť nakrútený a dokonca ani remastrovaný. Napriek odsudku sa teším na jeho najlepší film - Môj strýko. (06.02.2018)

Jacques Tati je u nás znám již z filmu „Jede, jede poštovský panáček", který rovněž vedl režijně a současně v něm hrál hlavní roli listonoše Františka. Již v tomto filmu hovořil satirickým výsměchem k některým měšťáckým projevům, v novém filmu „Prázdniny pana Hulota" se podařilo autoru Tatimu najít prostředí, kde se měsťácká společnost schází, režiséru Tatimu ostře vykreslit několik měšťáckých postaviček a herci Tatimu vytvořit postavu, kolem jejíž dobrosrdečnosti a laskavosti se v tomto prostředí nakupí tolik humorných situací, že ani na okamžik nepoleví proud vtipů a nápadů, plynoucích z jedné scény do druhé. Je však velmi potěšitelné, že většina satirických záměrů je dobře mířena na skutečné chyby a přežitky. Když se místy projeví groteskně neskutečná situace, zvláště v závěru s nechtěně vyvolanou ohňostrojovou náladou, jde tu jistě jen o vyvolání smíchu bez hlubšího záměru, ale v celkové koncepci tohoto námětu nepůsobí natolik rušivě, aby překryla pravý satirický záměr. Přesné překreslení charakterů jednotlivých postaviček je v tomto filmu velikým kladem. Vždyť jednající osoby se nám nepředstavují slovem, který by zavazoval k ději. Jejich věty jsou jen jakoby náhodou uslyšené bez hlubší souvislosti, i záběry kamery jsou mnohdy jen jakoby útržky náhodou zachycené a vkomponované do celku. Kolik je v nich však charakterisační působivosti, jak je jimi znásobena povaha a celá bytost číšníka, vysloužilého důstojníka, manželské dvojice i ostatních členů společnosti. A tak i když bychom chtěli místy vyslovit své výhrady k některým scénám situační grotesky, jedno je na tomto filmu velmi potěšitelné: mluví k nám opravdu filmovou řečí. Připočteme-li k tomu citlivou míru možností a dobře provedený satirický záměr, můžeme říci, že tento film je nejen dobrou zábavou, ale také pěkně přibroušeným zrcadlem. Filmový přehled 34/1955 (08.10.2009)

Nebudu tu přikládat oslavná polena na požár. *** Jen si podotknu, že celá ta na jeden zátah natočená scéna se zmrzlinami, kdy se nejen nedaly spustit oči, ale ani mrknout nebo nadechnout se člověk neodvážil, nádherně ukázala, jak dobrotivým svrchovaný oligracha Tati vládne humorem, jak rád má svět a všecko to upachtěné hemžení lidiček v něm. Fascinuje mě, jak ho fascinovalo jak málo lidi chápou z dění kolem sebe a jeho možných příčin a následků, jak si místo spolupráce či vzájeného obdivu a zkrášlování zpola schválně a zpola úplně nevědomky překážejí a jak je z blízkého pohledu to lidské mraveniště především plné naprosto absurdních skutků a pohybů. V přirozeném kontrastu k tomu je pak jeho svět zvířat a nikdy jsem ještě neviděla, že by si režiwér dovolil dát jim na plátně tolik prostoru a v nestříhaných scénách je nechal hrát tak komplikované party a majstrštyky. Psy, koně, muly, osly..., ale psy především. Ještě jinou koláž pak v Tatiho světě představují děti, jako mezistupeň bytostí mezi zvířaty a dospělými - zčásti podléhající přirozeným podnětům k soustředění, zajímání se, tvoření, čistém zaujatém bytí, a zčásti už pocuchané zámysly, jízlivostmi a nečestnými záměry dospělých, pomuchlané a pokroucené výchovou, formované bludištěm zákazů a příkazů, kličkující a ne už nevinné... (25.03.2014)