poster

Pan Hulot jede na výstavu

  • Francie

    Trafic

  • Itálie

    Monsieur Hulot nel caos del traffico

  • anglický

    Traffic

Komedie

Francie / Itálie, 1971, 96 min

Režie:

Jacques Tati

Scénář:

Jacques Tati

Kamera:

Marcel Weiss

Producenti:

Robert Dorfmann

Střih:

Maurice Laumain
(další profese)
Nastala chyba při přehrávání videa.
  • GodComplex
    ***

    Automobilovy Jacques Tati a komedialni road movie pana Hulota. Neni to spatne, ale po dokonalosti Playtime musel byt tenhle kousek pro vsechny obrovskym zklamanim. Nejake ty vytribene sceny a odlesky Playtimu se zde sice take objevi (viz. excelentni over-the-top bouracka), ale celkove je to spis dalsi odlehcena komedie ve stylu prazdnin pana Hulota, jen ve slabsi forme. 5/10(9.6.2010)

  • anais
    ***

    Spíš než velkolepé dílo ve stylu Playtime, se jedná o oddychovou komedii - road movie. Je tu také určitá kritika bezduchosti dnešního světa, ale důraz je kladen spíš na humor ve stylu "četníků". Nebo to bylo tu letní prosluněnou atmosférou? Nevím, každopádně mi to trochu připomnělo právě filmy s Funesem, ač jeho humor byl mnohem brutálnější, přímočařejší. (nechci degradovat jedno ani druhé, ale Hulot je mi svou nevtíravostí milejší) Kromě pár geniálně natočených pasáží (bouračka, stěrače vyjadřující charakter řidiče) je nejsilnější asi jedna z posledních scén, kdy se Hulot konečně dostane do výstavního sálu, a prohlíží si zbylé exponáty. V tu chvíli mi došlo, že Tatiho favoritem nejsou nablískaná auta, která jsou v podstatě všechna stejná (viz.Playtime), ale spíš onen trochu kýčovitý, kutilsky zhotovený vůz (působí jako by ho vyrobil nějaký šikovný český chatař), který se Hulotův tým snaží na výstavu dostat. Tady jsem zalitoval, že to nestihli, a autíčko nezabarvilo jednotvárnou šeď.(6.12.2004)

  • MarekT
    **

    Nečekané zklamání. Tati se s vědomím, že výrazně ztrácí v souboji s novou krví francouzských komiků, jejichž nepsaným lídrem se stal Louis de Funés, pokusil o snímek ve stejném duchu - například stavba scénáře mi připomněla Velký flám (přesouváme se bleskově z místa na místo), nicméně už tímto tahem si spíše ublížil. Film na mě částečně působil, jako kdyby se měl zmiňovaný Funés zbavit veškerých emocionálních projevů - což by, pokud si to dovedete představit, nedopadlo zrovna dobře, chvíli jsem si zase připadal jak při sledování filmů Les Charlots či Pierra Richarda. Tati zde také resignoval i na další prvky, které dokreslovaly jeho genialitu - tentokrát Hulot není soběstačnou postavičkou, která by vpadla do jakoby cizího světa, zde je ředitelem jednoho koncernu a má zde spoluhráče, kteří ho zcela nepřekvapivě brzdí. Ani se není čemu divit, že tímto kouskem si jedna z nejzajímavějších postav francouzské komiky zavřela definitivně dveře, i tak za pár povedených gagů (hever, příchod do policejní kanceláře...) dávám aspoň ty dvě hvězdičky.(25.6.2010)

  • Baxt
    ****

    (Ne)úspěch Playtime spočíval v tom, jak sám režisér pravil v interview, že to byl "film nikoho". I když navazoval na dva filmy, jejichž hlavní postavou a největším lákadlem byl pan Hulot, třičtvrtěhodinová scéna v restauraci věnovala stejnou pozornost tuctu dalších, neméně atraktivních postaviček. Trafic se odvrací od toho nesměle kočírovaného chaosu a vrací se ke kořenům, tudíž k Hulotovým prázdninám. Hulot je vždy v centru dění. Chlad strukturovaných ex/interiérů vystřídaly obyčejné, docela fádní lokace lemující nekonečné dálnice. Humor už není koncipován jako srážka staromilství s modernismem, ale jako usměvavé fyzické gagy, třebaže je tu pořád to hraničně absurdní využití prostředí a rekvizit, v němž je Tati jednoduše mistr. Smím-li vyslovit názor laika, je tohle nejslabší dílo z tetralogie, takřka postradatelný nános za Playtime, ale pořád překvapuje a hlavně baví.(22.8.2012)

  • Matty
    ****

    Aby film vůbec mohl vzniknout, musel Tati producentovi slíbit: 1) že opět ztvární pana Hulota (postavu, jež mu byla vnucena vnějšími okolnostmi); 2) že Hulota vytáhne z chumlu komparsistů do popředí a v návaznosti na to, 3) že tentokrát nebude testovat všímavost diváků a těžiště akce posune blíže ke kameře. Po finanční katastrofě jménem Playtime, fakticky jeho posledním plně kontrolovaném autorském počinu, neměl jinou možnost. Navzdory uvedeným omezením je Trafic zdařilou groteskou, která vkusně satirizuje téměř intimní vztah člověka a automobilu. Jedno z vícero dvojznačných gest (muž klečící před otevřenou kapotou) staví automobilismus na roveň náboženství, jehož svatostánky jsou konsekventně různé veletrhy a výstaviště. Tati si naštěstí dokázal uhájit dostatek tvůrčí kontroly, aby ani tentokrát nemusel vyprávět ucelený příběh. Fabule je komplet shrnuta českým názvem – pan Hulot jede na výstaviště. Určující (významotvorná) tudíž není, jako v groteskách obecně, kauzalita, nýbrž interakce mezi postavami a prostředím. Splývání živého s neživým Tati dovádí ad absurdum, když se stává nehybnou součástí „živého“ porostu rodinného domku. Obdobně živě neživá jsou auta, jejichž strohý pohyb udává hlavní tón rozehrané geometrické symfonie, která se paradoxně stává skutečně zajímavou až po hromadné srážce, kdy musí lidé ze svých náhradních tělesných schránek (extenzí jejich smyslů, jak by napsal McLuhan) vystoupit a začít improvizovat. Stejně promyšlených scén ve filmu není tolik jako v Playtime, některé záběry jenom vyplňují prostor a ani kritické zacílení Traficu nelze srovnávat s Tatiho předchozími filmy. Přesto jde o zábavu, která ve svých lepších chvilkách prozrazuje dotek génia – člověka, který myslel tělem a mluvil filmem, a který se s filmovým plátnem rozloučil jednou z nejchytřejších scén své kariéry. Poté, co začne pršet, konečně nabývá smyslu Hulotova výbava do deště. Propriety, které postavu charakterizují, jsou svým využitím vyčerpány a tím i idea pana Hulota. Není co víc dodat. 75%(22.3.2013)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace