poster

Pan Hulot jede na výstavu

  • Francie

    Trafic

  • Itálie

    Monsieur Hulot nel caos del traffico

  • anglický

    Traffic

  • Slovensko

    Pán Hulot ide na výstavu

Komedie

Francie / Itálie, 1971, 96 min

Režie:

Jacques Tati

Scénář:

Jacques Tati

Producenti:

Robert Dorfmann

Střih:

Maurice Laumain
(další profese)
Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Matty
    ****

    Aby film vůbec mohl vzniknout, musel Tati producentovi slíbit: 1) že opět ztvární pana Hulota (postavu, jež mu byla vnucena vnějšími okolnostmi); 2) že Hulota vytáhne z chumlu komparsistů do popředí a v návaznosti na to, 3) že tentokrát nebude testovat všímavost diváků a těžiště akce posune blíže ke kameře. Po finanční katastrofě jménem Playtime, fakticky jeho posledním plně kontrolovaném autorském počinu, neměl jinou možnost. Navzdory uvedeným omezením je Trafic zdařilou groteskou, která vkusně satirizuje téměř intimní vztah člověka a automobilu. Jedno z vícero dvojznačných gest (muž klečící před otevřenou kapotou) staví automobilismus na roveň náboženství, jehož svatostánky jsou konsekventně různé veletrhy a výstaviště. Tati si naštěstí dokázal uhájit dostatek tvůrčí kontroly, aby ani tentokrát nemusel vyprávět ucelený příběh. Fabule je komplet shrnuta českým názvem – pan Hulot jede na výstaviště. Určující (významotvorná) tudíž není, jako v groteskách obecně, kauzalita, nýbrž interakce mezi postavami a prostředím. Splývání živého s neživým Tati dovádí ad absurdum, když se stává nehybnou součástí „živého“ porostu rodinného domku. Obdobně živě neživá jsou auta, jejichž strohý pohyb udává hlavní tón rozehrané geometrické symfonie, která se paradoxně stává skutečně zajímavou až po hromadné srážce, kdy musí lidé ze svých náhradních tělesných schránek (extenzí jejich smyslů, jak by napsal McLuhan) vystoupit a začít improvizovat. Stejně promyšlených scén ve filmu není tolik jako v Playtime, některé záběry jenom vyplňují prostor a ani kritické zacílení Traficu nelze srovnávat s Tatiho předchozími filmy. Přesto jde o zábavu, která ve svých lepších chvilkách prozrazuje dotek génia – člověka, který myslel tělem a mluvil filmem, a který se s filmovým plátnem rozloučil jednou z nejchytřejších scén své kariéry. Poté, co začne pršet, konečně nabývá smyslu Hulotova výbava do deště. Propriety, které postavu charakterizují, jsou svým využitím vyčerpány a tím i idea pana Hulota. Není co víc dodat. 75%(22.3.2013)

  • MarekT
    **

    Nečekané zklamání. Tati se s vědomím, že výrazně ztrácí v souboji s novou krví francouzských komiků, jejichž nepsaným lídrem se stal Louis de Funés, pokusil o snímek ve stejném duchu - například stavba scénáře mi připomněla Velký flám (přesouváme se bleskově z místa na místo), nicméně už tímto tahem si spíše ublížil. Film na mě částečně působil, jako kdyby se měl zmiňovaný Funés zbavit veškerých emocionálních projevů - což by, pokud si to dovedete představit, nedopadlo zrovna dobře, chvíli jsem si zase připadal jak při sledování filmů Les Charlots či Pierra Richarda. Tati zde také resignoval i na další prvky, které dokreslovaly jeho genialitu - tentokrát Hulot není soběstačnou postavičkou, která by vpadla do jakoby cizího světa, zde je ředitelem jednoho koncernu a má zde spoluhráče, kteří ho zcela nepřekvapivě brzdí. Ani se není čemu divit, že tímto kouskem si jedna z nejzajímavějších postav francouzské komiky zavřela definitivně dveře, i tak za pár povedených gagů (hever, příchod do policejní kanceláře...) dávám aspoň ty dvě hvězdičky.(25.6.2010)

  • Shadwell
    ****

    Jacques Tati, tento všestranný génius, jehož obrysy můžeme jen tušit, usvědčoval ve všech svých filmech jednotlivé avantgardní proudy z konce 19. a začátku 20. století z vážného pochybení. Konkrétně zde se předmětem satiry stal vitalismus, civilismus a futurismus – přesněji automobil coby symbol moderní epochy i symptom nezřízeně divoké reklamy a ostrého konkurenčního „fordistického“ boje, viz trendy PR manažerka Maria božsky parodující Audrey Hepburn. Ačkoliv mnohé obrazy Tatiho můžeme vnímat jako moralizující (ve smyslu: za hřích následuje automobilová nehoda, například havárie nebo srážka), nemůžeme popřít jejich demystifikační a emancipační úlohu odsuzující argumenty konzervativních obhájců kapitalismu a neoliberalismu. ____ Tati podobně jako Woody Allen dosazuje sama sebe do svých filmových světů a svou přítomností a jednáním je narušuje a dezintegruje. Vyjmeme-li z filmů Tatiho postavu Pana Hulota, který jako jediný zastává v továrně tvůrčí činnost, co nám zůstane? Nic moc zajímavého. Analogicky se můžeme zeptat, jaká je role ptáků v Hitchcockově filmu a proč útočí. Útočí, protože dívka Melanie touží ošoustat Mitche, který doposavad žije se svou matkou. A ptáci mají souloži zabránit. Ptáci představují vpád reality, mateřského pudu, do každodenního symbolického řádu, v němž Melanie a Mitch bezelstně žijí, stejně jako destruuje falešný řád partyzánskými manévry Pan Hulot. Jen s tím významným posunem, že distanci vůči vládnoucímu kontextu a ideologii získává tím, že se s ní podobně jako Josef Švejk naprosto ztotožní a „subvertuje ji svou identifikací“. ____ Tati je mistr prostorových gagů, které nevyrůstají z postav (ani nemůžou, protože s tím, jak postavy směřují ven od sebe k maximu, odumírá jejich vnitřek), ale z kolize a interakce jednotlivých předmětů používaných těmito postavami. V tom spočívá Tatiho geniální postřeh - vzrůstající neosobní svět si žádá novou odrůdu humoru, která by toto zachytila. Postava tak kupříkladu nechá kdesi ležet předmět, a poté, co se vrátí, předmět je pryč. Tím se dává najevo, že jediná možná komunikace mezi lidmi je odteď komunikace nepřímá. V druhé rovině nám tato vykloubená logistika a neefektivní tok předmětů říká cosi o chybách v systému, který čím naprogramovanější a sešněrovanější je, tím méně funguje a tím méně logických zásahů snese. ____ Tati byl výsostným solitérem, nezávislým jedincem či dokonce „hrdinou“. Člověkem, který měl nejspíše největší schopnost čelit sociálním tlakům a masovým sugescím, neboť disponoval dostatečně silným a vyvinutým superegem (souborem vnitřních norem), které je nezávislé na normách vnějších; svědomí u něho bylo vždy silnější než jakýkoliv tlak zvenčí. Dostatečná míra sebelásky jej doslova chránila před nadměrnou potřebou lásky od svého okolí. Neúspěch moderní kultury tak nespočívá v jejím principu individualismu, v myšlence, že morální ctnost je totéž jako sledovaní zajmu o sebe sama, ale v úpadku smyslu zájmu o sebe; ne ve skutečnosti, že se lidé příliš mnoho zabývají svým zájmem o sebe, ale ze se dostatečně nezajímají o zájem o své skutečné já; nespočívá ve skutečnosti, že jsou příliš sobečtí, ale že nemilují sami sebe.(18.9.2009)

  • Anderton
    ***

    Trafic Jacquesa Tatiho je síce jeho predposledný film, ale z jeho celovečerných diel asi najviac zostarol. Tati ani Hulot za to nemôžu, len dnes už bohužiaľ na automobilovom priemysle nie je vtipné vôbec nič a zaujímalo by ma, ako by k látke pristúpil Tati dnes. Vlastne som rád, že sa dnešnej doby nedožil. Poteší mnoho vtipných detailov, len je cítiť, že mizanscéna nie je až tak precízne premyslená ako napríklad pri dokonalom Playtime. Tati si dal záležať, aby bola v takmer každom zábere prítomná aspoň nejaká časť automobilu, keď už nebola celá mizanscéna vyplnená iba nimi. A ak nie auto, tak aspoň hausbót alebo raketoplán. Najvtipnejšia sekvencia je tá so stieračmi, ktorých pohyb charakterizuje svojich vodičov. 70%(27.2.2018)

  • anais
    ***

    Spíš než velkolepé dílo ve stylu Playtime, se jedná o oddychovou komedii - road movie. Je tu také určitá kritika bezduchosti dnešního světa, ale důraz je kladen spíš na humor ve stylu "četníků". Nebo to bylo tu letní prosluněnou atmosférou? Nevím, každopádně mi to trochu připomnělo právě filmy s Funesem, ač jeho humor byl mnohem brutálnější, přímočařejší. (nechci degradovat jedno ani druhé, ale Hulot je mi svou nevtíravostí milejší) Kromě pár geniálně natočených pasáží (bouračka, stěrače vyjadřující charakter řidiče) je nejsilnější asi jedna z posledních scén, kdy se Hulot konečně dostane do výstavního sálu, a prohlíží si zbylé exponáty. V tu chvíli mi došlo, že Tatiho favoritem nejsou nablískaná auta, která jsou v podstatě všechna stejná (viz.Playtime), ale spíš onen trochu kýčovitý, kutilsky zhotovený vůz (působí jako by ho vyrobil nějaký šikovný český chatař), který se Hulotův tým snaží na výstavu dostat. Tady jsem zalitoval, že to nestihli, a autíčko nezabarvilo jednotvárnou šeď.(6.12.2004)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace