Listopad

Přehlídka bizarností, odehrávající se ve fiktivním pohanském světě založeném na estonských mýtech. Je to krásně černobíle natočené, neskutečně nápadité a rozhodně originální, ale všechny ty úžasné nápady (švankmajerovsky vyhlížející bytosti složené ze starého nářadí, hlavní hrdinka - vlkodlak, náměsíčná hraběnka, vyplivování hostií, absurdní boj vesničanů s morem, nápoje lásky umíchané z výkalů, poetické rozhovory se sněhulákem, pochody mrtvých i všechno ostatní) je bohužel přítomno jen v podobě izolovaných podivností, co maximálně doutvářejí atmosféru magicky realistického prostředí, ale pro děj žádný význam nemají. Příběh o zamilované holce, jejíž milý se zakouká do jiné, je pak už jen torzem, na němž z těch výše zmíněných ujetě fantazijních přívěšků nedrží pořádně ani jeden, a celé se to tím pádem poněkud rozpadá. Nicméně pokud by organizátoři festivalu Weird Europe (Divná Evropa) hledali vhodné adepty na zařazení do programu, tak Listopad je jasná volba. (04.07.2017)

Film bohatě využívá motivů z estonského folklóru. Dle anotace je časově situovaný do 19. století, ale např. scéna s morem naznačuje, že by mohlo jít o dobu podstatně starší. Na jiném místě si pozorný divák všimne něčeho, co nápadně připomíná polámaný rám bicyklu. Německá šlechta se v Estonsku začala vyskytovat už někdy po roce 1227 a německý vliv tam částečně přetrvával ještě za carského Ruska. K upřesnění časového zařazení nám nepomůže ani architektura. Podobné venkovské baráčky, jaké se ukazují ve filmu, bylo leckde v Evropě možné vidět ještě v šedesátých letech 20. století. Raději tedy řekněme, že film není jednoznačně historicky zakotvený. Již úvodní scéna ukazuje, zač toho bude loket. Jsme svědky krádeže telete dronem. Tehdy se takovému dronu říkalo „kratt“. Bylo to okultně-technické zařízení (daemon ex machina), které z důvodu neexistence motorů bylo poháněné zlým duchem, což mělo své výhody i nevýhody. Kratt kromě létání uměl i chodit, mluvit a plivat. Mohl vykonávat různé práce, jichž se sám domáhal. Pokud jej jeho majitel neúkoloval, hrozilo, že kratt svého pána usmrtí nebo se o to aspoň pokusí. Zbavit se kratta bylo možné tím způsobem, že mu člověk zadal nesplnitelný úkol – např. uplést žebřík z chleba, jak to vidíme ve filmu. Kratt se potom zavařil a za doprovodného světelného efektu zanikl. Ocenil jsem snad všechny scény: slečna žádá muže, aby ji přenesl přes potok do vesnice a jako odměnu nabízí polibek, prase přísahající na Bibli, proměna ženy ve vlčici, pozvání mrtvých na večeři... Kdo se zajímá o magické aspekty lidové tradice, ten si přijde na své; chvílemi je to téměř instruktážní snímek. Kromě toho má film také hlavní dějovou linii, a sice příběh o lásce. Na nějakou nit bylo třeba ty perly navléknout. Umělecké kvality tohoto filmového díla nebudu vypočítávat, protože to zde již učinili jiní. Pouze připomínám, že od autora románu, který posloužil jako předloha tohoto filmu, vyšlo jedno literární dílo i v českém překladu (Andrus Kivirähk: Muž, který rozuměl hadí řeči, Zlín 2011). (25.12.2021)

Prvních pár minut jsem na to zíral docela nechápavě, ale pak mne tahle estonská baladická podívaná zcela uhranula. Nádherná kamera, výborná výprava a kostýmy, k tomu střet pohanských i křesťanských motivů a fantastická stvoření. Nakonec mne docela překvapil pohled na hodinky. Ani mě nenapadlo, že to byly skoro dvě hodiny. Klidně bych si dal i víc... (90%) (03.11.2021)

Jedna z nejkrásnějších současných filmových balad o nenaplněné lásce a zaprodané duši. Příběh je vyprávěn do značné míry vizuálně, protože si to může dovolit. V žádném případě si nemyslím, že by zvítězila forma nad obsahem (to je podle mne případ např. Nabarveného ptáčete či slovenských Služebníků). Film zcela nerezignuje na rozumové chápání děje, avšak z velké části vtahuje diváka směsicí archetypálních obrazů (ďábel, Bůh) či univerzálních lidských prožitků (láska, smrt). Zdánlivé bizarnosti v příběhu přestávají rušit ve chvíli, kdy si dovolíme vstoupit do příběhu nezatíženi předsudky a začneme hledat za podivnou formou konkrétní významy. I přesto, že jsme znovu a znovu konfrontováni s příběhem zaprodané duše a opakovaně tento notoricky známý příběh prožíváme, navzdory tomu se necháme nachytat, protože nějak věříme v to, že dobro zvítězí. (06.11.2021)

Pomaličky plynúca báseň plná krásnych momentov - kedy prízraky a obludy a samotné manifestácie hriechu naberajú konkrétne podoby. To zlé a to nechutné vyviera z prapodstaty stredu medzi pohanským a kresťanským. Úlohu hrajú živly, tradície a zvyky - akokoľvek bizarné ale plné opodstatnení. Sme odrezaní od reality. Sme v niečom čo sa nedá úplne popísať. Je to tak trochu o láske. O smrti. O bizarnostiach a nežnosti. O dotykoch - či už tých smrteľných alebo láskavých a o degenerovanom spoločenstve, ktoré opustilo morálny základ. Čiernobiely manifest Rainera Sarneta nie je pre každého. Ale je plný pôsobivých scén. Hlavná predstaviteľka Liiny je krásna. (29.08.2019)