The Hall of Lost Steps
VOD (1)
Obsahy(1)
Tímto filmem absolvoval Jaromil Jireš katedru kamery a pomáhal mu s ním Juraj Jakubisko. Surrealistická odpověď na další zkoušky atomové bomby a na to, co by se po takovém výbuchu mohlo stát. Dokumentární formou Jireš zdůrazňuje nebezpečnost podobných pokusů pro lidstvo. (Letní filmová škola)
Recenze (7)
Snímek asi vznikl pod dojmem z francouzského atomového pokusu. A tak sledujeme sled klišé. Několikaminutové záběry z koncentračních táborů. Na nádraží v současnosti kluky, kteří si hrají s tankem a do toho zvuk skutečných tanků - a v kontrapunktu záběry na plačící děti. Áno? A tak hned další nálož - mladí a jejich láska vs. záběry vypuštění atomovky z letadla. Pokusy o obrazové umění. Hirošima, další citové vydírání. Važme si té krásy, kterou máme. Mír, ne válku... Pak budou všechny bytosti šťastny. Konec. ()
Na projekci jsem si všimla zvláštní věci: U scénky, kde pán pijící z hrnečku dá napít i svému psovi, se spolužáci vesele a nahlas smáli, kdežto u mrtvol a konce světa nedělali navenek nic. ()
Kombinace archivních dokumentárních záběrů a hraných scén, i černobílého a barevného materiálu, funguje velice dobře a všechno se to doplňuje. Sílu to má i po šedesáti letech, v době studené války z toho muselo vyloženě mrazit. ()
Dnes v době opět aktuální při nové hrozbě atomové války. ()
Ide o dokumentárny film s vymysleným filmovým rozprávaním, ktorý svetlo sveta uzrel až po 55 rokoch a na Karlovarskom festivale ho uvádzal spolutvorca Juraj Jakubisko. To už bolo 14 rokov po smrti jeho hlavného tvorcu Jaromila Jareša. Hlavnou myšlienkou filmu je hrozba atómovej vojny a zánik sveta po úspešnej explózii atómovej bomby Francúzmi ( 13.2.1960). Išlo o 4 štát na svete, ktorý úspešne zvládol výrobu a aj reálne odskúšal atómovú bombu. Zrejme všetci vedia, že na konci 2. svetovej vojny v japonských mestách Hirošima a Nagasaki v dňoch 6. a 9.8.1945 vôbec po prvýkrát v histórii boli použité zbrane tohto typu. Reálne sa dá hovoriť, že aj jediný krát zatiaľ v dobe trvania vojenského konfliktu. Zomrelo spoločne aj s následnými úmrtiami až 250 tisíc ľudí. Ich oprávnenosť použitia je doteraz predmetom diskúzií. Nasledoval ZSSR, ktorý v roku 1947 vyrobil a v roku 1949 29.8. odskúšal atómovú bombu. A potom sa už rozbehla sériová výroba, nasledovala explózia atómovej bomby Spojeného kráľovstva 3.10.1952. Prenesený názov filmu „Sál ztracených kroků“ pochádza z francúzštiny je to názov pre staničnú halu a preto ľudia ňou prechádzali a pokračovali na koľajniciach, kde sa strácali. ()
I po těch letech působivé. Jestli je pravda, že zde J. Jireš působil i jako kameraman, tak klobouk dolů, šlo mu i toto. Nevadilo by mi vůbec protiválečné zaměření (byť je do jisté míry pokrytecké, odpichovat se od francouzské zkoušky atomové bomby, když i SSSR prováděl zkoušky svých atomových bomb), jen se mi nezdá, že by mladé zamilované děvče až tak intenzivně myslelo na světový mír, jak je zde v druhé půli nadhozeno. Ruch v nádražní hale je nádhera - pán pijící pivo či limonádu z papírového poháru společně se svým psíkem, mladá maminka vybavená prozíravě nočníkem.... to se nevymyslí, to se musí odchytnou. Je to jak z fotografií Karla Hájka či Františka Dostála. ()
Student Vláčil v dokumentárně-meditativním žánru dokazuje, že to umí i s kamerou a nůžkami, ale na to, abych mohl upřímně říct, že to byl silný filmový zážitek, jsem si podobných úporně protiválečných a protiatomovkových agitek roubovaných na sebenepravděpodobnější námět užil za minulého režimu příliš mnoho, byť byla málokterá takto kultivovaná. ()