Zasněžená romance

Kapela Glenna Millera ve svých nejlepších letech tu má obrovský šmrnc, lehkost, hravost, vtip, eleganci… Všemu ostatnímu ve filmu, snad krom dlouhé dynamicky nasnímané lyžovačky, se bohužel těchže vlastností nedostává, a k tomu, aby se na celek dalo koukat jako na sérii perfektních hudebních výstupů jakž takž poslepovaných nejnutnějším dějem, tomu chybí ty správné proporce – pitomoučká love story intrikující krasobruslařky a submisivního pianisty v druhé polovině zcela opanuje prostor, zatímco jedno z nejzásadnějších hudebních těles v dějinách už jen tiše šumluje v pozadí. Přesto si člověk nakonec odnese docela miloučký pocit. ***1/2 (09.07.2014)

Za mě přesná ukázka amerického filmu 40.let 20.století....černobílý, hodně "umělý", plno scén bez slov - což zde bylo hodně při lyžování, bruslení a také poté plno hudebních čísel, ale i přesto mi ten film přišel delší než byl..Sonja Henie za mě odvedla skvělou práci a když člověk i zjistí, co vše ve svém životě zažila - říkám si, jak to mohla všechno stihnout :) (17.09.2022)

Film postavený na zimních sportech, především lyžování a krasobruslení. Oboje je celkem fajn, lyžažské scény jsou vtipné, Sonia Henie samozřejmě bruslí famózně. Stejně tak jsou skvělé i písničky - jak ústřední motiv, tak slavné kousky ochestru Glenna Millera (In The Mood, Chattanooga Choo Choo). Jenže pak je tu prostinká ústřední romance - nesympatická bruslařka se vytrvale snaží rozbít vztah klavíristy se zpěvačkou, až se ji to povede. Docela mě fascinují tyhle filmové vztahy z té doby - někdo má před svatbou, ale na poslední chvíli jde za jinou. A stačí k tomu jediná hádka. (10.07.2016)

Zasněžená Romance aneb Jak lze stalkingem a umanutostí vlastního štěstí vydobýti, a ještě muže přesvědčiti, že jde i o štěstí jeho vlastní. PS: Když jste cukrkandlová blondýnečka lolitkoidního typu, jde to mnohem jednodušeji. Možná to zvládnete i bez Orchestru Glenna Millera. To by ale byla škoda, protože hudba a hlavně performance zmíněného tělesa jsou asi tím jediným, proč stojí za to přežívat tu chválabohu necelou hodinu a půl ve společnosti mně osobně těžce nesympatických panáků, panovačné semetriky, a zmíněné ňuňukukučové kudlanky. Jistě, válečná kinematografie byla specifická, ale nebýt vynikajících páně Millerových kreací, byla by to jen schématická limonáda, ve které jsou zastrkaná značně šablonovitá míchátka ve tvaru hlavních postav. Sonja Henie nepochybně byla výborná krasobluslařka (ostatně se tomu věnuje cca deset minut stopáže), ale pokud se pokusíte byť jen v náznaku tohle srovnávat se Zpíváním V Dešti, uvidíte, že není oproti Zasněžené Romanci napřed o dekádu, ale o světelné roky. 60%, a to jsem ještě In The Mood;) (31.07.2017)

Kdysi nejoblíbenější film mého dědečka vychází ze schématu ztřeštěné komedie, která byla populární zejména ve třicátých letech, a vypráví klasický románek krásného muže a mladé potrhlé dívky - dědičky, která způsobí mezi americkou vyšší společenskou vrstvou pěkný zmatek. Film okořeňují zejména lyžařské scény, krasobruslařské kreace hvězdy (i když jen krátkodobé) Sonji Henie, a také příjemný orchestr Glena Millera a jeho slavná tancovačka In the Mood. Vyšší hodnocení ode mě film nedostává proto, že typologie potrhlých ženských postav, které jsou často sobecké a manipulativní, ve mně nikdy nemůže vyvolat sympatie. 60% (18.07.2010)